Černá Dahlia

Krásné ženy (ano, dokonce i Hilary, a to je na mě co říct), nádherná sexy Scarlett (byla v něčem kromě Matchpointu hezčí?) a roztahaná detektivka v docela povedeném a výpravném retru, kterému nechybí atmosféra, herci mě ale nechytli a jejich postavy jen bublaly a šuměly pryč. Trochu ostřejší scény, jedna z nich připomene mnohem mladší Nevěstinec. Atmoška a ladění byly bezva, postavy a scénář vůbec. (19.08.2014)

Konstatuji, že trailer k tomuhle filmu je tak dobře udělaný, že vás hodně nadchne - má atmosféru, naznačuje zajímavý děj ... nicméně je to jen lepidlo, pozlátko, co vás naláká (a já se těšila). Nicméně film je naprostý opak. Black Dahlia je totiž studené dílko bez duše. Co tím mám namysli ... atmosféra na vás příliš nedýchne, černá kriminálka to také není (na to je bohužel málo černá), zápletka okolo jednoho pornofilmu není skoro dotažená a výsledná pointa (nebo chcte-li odhalení vraha), je snad až směšná. Postavy jsou naprosto ploché a v nejednom případě splňují jen fukci okrasnou. A herci? Mám ráda charismatický hlas Joshe Harnetta, ale jeho herecké výrazové prostředky bohužel skřípou a v tomto dílku obzvlášť, Hilary Swank se snaží, ale stejně jsem jí její postavu tak nějak neuvěřila, Scarlett Johansson je pouze ozdobný artikl a vítězně z této čtyřky vychází Aaron Eckhart, který má urputnou snahu dodat své postavě alespoň nějaké impulsy a motivy k jednání. Hudba, ne nechtělo se mi věřit, že strůjcem je Mark Isham, byla úplně mimo film, hrála si jakoby sama pro sebe. Kamera, režie, střih naprosto nezajímavé, snad až odfláknuté. Celkově je to hodně nevyvážený celek, pár zajímavých momentů film sice má (téměř všechny jsem našla v první třičtvrtěhodince), ale celkově mi přijde nepovedený. Asi tak, že jsem po 40 minutách sledování otupěla (nebo se nudila) a urputně se dívala na hodinky, bylo mi jedno jak to skončí, co se stane, čekala jsem nejspíš moc. (11.12.2006)

James Ellroy je klasik a jím dodaná látka snad nemůže ani zklamat, zvlášť pokud režíruje Brian DePalma. Uznávám, že jsem měl chvílemi pocit, že tahle odkazy sršící a mnohým holt vzdávající noirová hříčka by lépe vynikla pod taktovkou Martina Scorseseho. Na druhou stranu, DePalmova osobitá režie (fetiš, násilí, steady-cam) tomu dává trochu jiný šmrnc, možná méně vybroušený, ale zase hravější a zábavnější, který se nebojí jít až na dřeň všech žánrových klišé, aby z nich následně cedil silné chvilky, jako je scéna na schodech či závěrečné rozhřešení. Nejsem znalec noirové školy, ale těch pár snímků, co jsem viděl, mám moc rád. Proto mě DePalmova pocta navýsost potěšila. Už to sice není ten starý provokatér, ale uvědomělý filmař s výrazně čitelným rukopisem stále ano. (25.01.2009)

BLACK DAHLIA aneb hollywoodská gotika očima nejbaroknějšího z amerických režisérů! Svůj první dojem bych přirovnal k mnohem černější verzi L.A. PŘÍSNĚ TAJNÉ (od stejného autora předlohy) nebo retro verzi 8MM, a to s lehkými ozvuky De Palmových fetišistických morytátů (DRESSED TO KILL). Oproti prvním dvěma jmenovaným z DAHLIE méně čouhá tvůrčí záměr, je enigmatičtější – tj. bohatší a přitom méně nabubřelá než Schumacherův film, na druhou stranu postrádající údernost Hansonovy adaptace, která fungovala lépe jako – přímočará – kriminálka. DAHLII by místo téměř dvou hodin prospěla více „béčková“ metráž – i přes velmi zahuštěnou narativní „mapu“, která vedle dvou základních dějových linií zahrnuje houšť vedlejších motivů a figur (s neúprosným "body countem"). Filmu by zkrátka slušela sevřenost a plynulost noční můry, protože zejména dialogové předěly (herecky plochých) hlavních postav ho zbytečně rozřeďují. Vrchol filmu [scéna klíčové vraždy, další z De Palmových variací na mord z PSYCHA] nedosahuje intenzity režisérových nejsilnějších scén (srovnej vraždu z DRESSED TO KILL) a je navíc předčasný: explikativní katarze trochu doplácí na potíže filmu s vybudováním klíčových postav, jejich uvěřitelností. Což souvisí s vůbec nejslabším článkem filmu, hereckým obsazením, z něhož je patrný marketingový kompromis. Klíčová trojice herců (hrdina a jeho dvě ženy) postrádá výraz, charisma a zralost: jakoby si děcka hrála na film noir a učila se přitom kouřit cigarety tak, aby to vypadalo „cool“ [tady je ale otázka, kde končí nedostatek a začíná tvůrčí záběr: až směšná okázalost kouření se zdá být vědomým posílením jednoho z klíčových motivů filmu, kterým je návyková iluzornost Hollywoodu a umění obecně, jež se v podání těch méně šťastných stává příliš niternou, kontrole se vymykající šmírou]. Zejména Harnett dostává své pověsti fádního a mimořádně netvárného herce (podobně jeho prolog v SIN CITY). Ale k přednostem: (1) De Palmův styl, který je oproti jeho „nejextrémnějším“ filmům více uměřený, chytře selektivní v používání jeho typických výrazových prostředků (slow-motion, subjektivní kamera, ostré úhly, dlouhé záběry); (2) expresivnost filmu přesně evokující jeho klíčové pocity: morbidní delírium číhající na periferii „továrny na sny“, horor degradace ženského těla i duše, bídu dekonstrukce mužů-voyerů, fetišistickou podstatu umění a úzkost média černobílého filmu, na který De Palma velmi šťastně odkazuje; (3) zmíněná enigmatičnost čili „náchylnost“ filmu k analýzám či třeba freudovským výkladům [De Palmu ale psychoanalýza nezajímá, jeho filmařská senzitivita je čistě "povrchová", reflexní]. DAHLIA je prostě film bohatý, byť nedokonalý, a to rozhodně platí i po druhém shlédnutí. (18.08.2006)

Zdá sa, že príbeh o brutálnej vražde Betty Short bol použitý len ako zámienka na zvýšenie záujmu tak o knihu, ako aj o film. Elisabeth Short pôsobí len ako medzihra a jediné, čím tvorcovia šokovali boli pôvodné zábery z pitvy. Akcia filmu v podstate neexistuje a všetko končí v nejakom cigaretovom opate pri jazzovej hudbe. Najväčším pozitívom filmu je tak Harnettovo šťastie, že si vďaka natáčaniu na 2 roky narazil Scarlett Johansson. Divák ale z toho nemá nič. (26.01.2023)