Černá Dahlia

BLACK DAHLIA aneb hollywoodská gotika očima nejbaroknějšího z amerických režisérů! Svůj první dojem bych přirovnal k mnohem černější verzi L.A. PŘÍSNĚ TAJNÉ (od stejného autora předlohy) nebo retro verzi 8MM, a to s lehkými ozvuky De Palmových fetišistických morytátů (DRESSED TO KILL). Oproti prvním dvěma jmenovaným z DAHLIE méně čouhá tvůrčí záměr, je enigmatičtější – tj. bohatší a přitom méně nabubřelá než Schumacherův film, na druhou stranu postrádající údernost Hansonovy adaptace, která fungovala lépe jako – přímočará – kriminálka. DAHLII by místo téměř dvou hodin prospěla více „béčková“ metráž – i přes velmi zahuštěnou narativní „mapu“, která vedle dvou základních dějových linií zahrnuje houšť vedlejších motivů a figur (s neúprosným "body countem"). Filmu by zkrátka slušela sevřenost a plynulost noční můry, protože zejména dialogové předěly (herecky plochých) hlavních postav ho zbytečně rozřeďují. Vrchol filmu [scéna klíčové vraždy, další z De Palmových variací na mord z PSYCHA] nedosahuje intenzity režisérových nejsilnějších scén (srovnej vraždu z DRESSED TO KILL) a je navíc předčasný: explikativní katarze trochu doplácí na potíže filmu s vybudováním klíčových postav, jejich uvěřitelností. Což souvisí s vůbec nejslabším článkem filmu, hereckým obsazením, z něhož je patrný marketingový kompromis. Klíčová trojice herců (hrdina a jeho dvě ženy) postrádá výraz, charisma a zralost: jakoby si děcka hrála na film noir a učila se přitom kouřit cigarety tak, aby to vypadalo „cool“ [tady je ale otázka, kde končí nedostatek a začíná tvůrčí záběr: až směšná okázalost kouření se zdá být vědomým posílením jednoho z klíčových motivů filmu, kterým je návyková iluzornost Hollywoodu a umění obecně, jež se v podání těch méně šťastných stává příliš niternou, kontrole se vymykající šmírou]. Zejména Harnett dostává své pověsti fádního a mimořádně netvárného herce (podobně jeho prolog v SIN CITY). Ale k přednostem: (1) De Palmův styl, který je oproti jeho „nejextrémnějším“ filmům více uměřený, chytře selektivní v používání jeho typických výrazových prostředků (slow-motion, subjektivní kamera, ostré úhly, dlouhé záběry); (2) expresivnost filmu přesně evokující jeho klíčové pocity: morbidní delírium číhající na periferii „továrny na sny“, horor degradace ženského těla i duše, bídu dekonstrukce mužů-voyerů, fetišistickou podstatu umění a úzkost média černobílého filmu, na který De Palma velmi šťastně odkazuje; (3) zmíněná enigmatičnost čili „náchylnost“ filmu k analýzám či třeba freudovským výkladům [De Palmu ale psychoanalýza nezajímá, jeho filmařská senzitivita je čistě "povrchová", reflexní]. DAHLIA je prostě film bohatý, byť nedokonalý, a to rozhodně platí i po druhém shlédnutí. (18.08.2006)

„I think you'd rather fuck me than kill me. But you don't have the guts to do either.“ Úžasná, kreativní kamera Vilmose Zsigmonda, pohrávající si s úhly, stíny i okrově šedým betonem města andělů, De Palma potvrzující status noblesního autora se smyslem pro stylovost a perfekcionismus výpravy, což se konkrétně u neo-noiru hodí jak ďolíček na bradu A.Eckharta a Mia Kirshner, která si těch pár minut na plátně bezostyšně ukradne pro sebe. Mimochodem, po „promítání“ jejích scén člověka napadne, jaká je škoda, že vše nebylo černobílé (jak zamýšlel na post režiséra původně uvažovaný D.Fincher). Jenže.. Strpěl bych přítomnost Hartnetta, jehož místo detektiva v Hollywoodu je vedle Harrisona Forda ve vymydlených komediích ze současnosti (holt, klobouk a cigára sami o sobě nepřeklenou vzdálenost tisíce mil k Bogartovi), leč scénáristickou neučesanost Ellroyova košatého stromu lze tolerovat jen stěží (posledních dvacet minut zahlcených motivy budiž tomu důkazem). A navíc, každý, ať už noir, nebo neo-noir, musí být skrz na skrz protkán břitvu připomínajícími replikami a dialogy (viz.úvod komentáře), přičemž Černá Jiřina s nimi docela šetří, nebo je hercům, co je pronášejí, zkrátka nevěříte. Možná i proto pak chybí intenzivnější emoční zapojení ze strany pozorovatele.. (09.10.2013)

TTrochu viac komplikované, aby to bolo príjemne komplikované, s velmi slušnou atmosférou a hviezdnym obsadením. Bohužial rozuzlenie nie je tak šokujúce a uspokojivé, ako si tvorcovia mysleli. Každopádne s Black Dahlia strávite príjemný večer v štýle dobovej hollywoodskej smotánky. Na to, čo naši distribútori spoza velkej mláky privážajú do kín, a na čo zabúdajú, by sa dali viesť dlhosiahle reči. Pri takomto obsadení si prečítať iba na DVD od: je hanba. (24.07.2009)

Pokud se nemýlím, tak za příběhem Černé Dahlie stojí stejný člověk jako za L.A. Přísně tajné. Dahlia svého staršího bratříčka připomíná vizuální stránkou a noirovým feelingem, ale vypravěč je o dvě třídy horší. Film má moc dlouhý úvod, stále čekáte na nějakou vraždu, kterou by ústřední dvojka mohla začít vyšetřovat. A když se dočkáte, příběh se tak zašmodrchá různými jmény a motivy, že se přestáváte orientovat. A ta chyba není ve vás, ale v De Palmovi. Hartnett tu (ne úplně vlastní vinou) působí trochu jako moula a vám je jedno, s kým se vyspí, koho zastřelí nebo kdo ho zastřelí. Aaron Eckhart je tu trestuhodně nevyužitý, tak od čtyřicáté minuty je jeho postava úplně mimo a vlastně se o ní jenom mluví. Radši si znovu dejte trojku Spacey-Crowe-Pearce. (02.03.2009)

Tohlencto je docela tvrdý oříšek, ten nový De Palma. Když jsem měl pocit, že uběhla asi hodina, přehrávač ukazoval pouhopouhých dvacet minut. Oněch dvacet minut jsem si přitom náramně užíval – příjemná retro detektivka se dvěma charismatickými herci – jasně, nic nového pod sluncem, ale když nečekáte zázraky, což Dahlia skutečně není, jenom si sedíte a užíváte to, co vám servírováno. Ne že by šlo o špatný film, vlastně je v něm málo vyloženě nevydařených věcí. Po formální stránce se jedná o naprostou špičku. Jméno kameramana Vilmose Zsigmonda (!) si zaslouží být napsáno tučně a s vykřičníkem v závorce. Jako u většiny De Palmových filmů se můžete těšit na dlooouhé, nepřerušované záběry. Zinscenování některých scén jistě vyžadovalo pevné nervy a plné nasazení všech zúčastněných, vzorovým příkladem může být první Dwightova návštěva Madeleininých rodičů; přímo jeho očima sledujeme dění na plátně, jsme postupně seznámeni s domácím mazlíčkem (poněkud inertní čokl) i s jednotlivými členy rodiny. Mnohé scény, jakási dlouhá souvětí, buď začínají nebo končí tečkou, čili detailem (detailní záběr na Dwightův vyražený zub jako zakončení dynamického boxerského zápasu). De Palma si podobné záběry skutečně vychutnává. Černá Dahlia je jimi prosycena, vlastně až přesycena. Styl zde vytěsňuje samotnou zápletku. Ta není ani trochu originální (ač tvořena třemi zdánlivě nesouvisející zločiny) a o to víc překvapí její příliš komplikované a zdlouhavé rozplétání, zabírající snad posledních třicet minut. Také jinak jistí a přesvědčiví herci jakoby ke konci ztráceli půdu pod nohama. Jedná se o film chladný, odtažitý a pro diváka, který očekává zábavu v tom obvyklém smyslu slova obtížně akceptovatelný. Obdiv ovšem bezesporu. Obdiv za vysokou profesionalitu provedení, obdiv emocemi zcela netknutý. 80% Zajímavé komentáře: betelgeuse, dzej dzej, agathon, Vitason (30.07.2007)