Černá Dahlia

Atmosféra a výprava filmu bez chybičky (filmy s touhle retro náladou zkrátka miluju), bohužel příběh mi přišel vyprávěn příliš kostrbatě a ani De Palmovy vizuální kejkle ála ´Hadí oči´ či ´Nedotknutelní´ se bohužel nekonaly. Hartnettův zvučný, hluboký hlas se krásně vyjímal v roli vypravěčského průvodce filmu a chvilkama to i vypadalo, že De Palma z Hartnetta udělal cosi, čemu se říká "herec", ale vzápětí se mi před očima zjevil Gittesův duch z podobně laděné Čínské čtvrti a hned jsem tu myšlenku zavrhnul. Hartnett je sice snaživý, ale neumí hrát na temné struny, je to takový "sunny boy", každou chvíli jsem čekal, že ze sebe strhne sako s kloboukem a skočí na skateboard :o) Postavy o třídu lepších herců, než je on - Eckhart a Johansson - pak nemají tolik prostoru, aby dokázaly více zaujmout. Suma sumárum mi to vychází na - do budoucna zapomenutelné - tři puntíky. (09.01.2007)

De Palma boxerským zápasem ukazuje, že ještě nepatří do šrotu. Formální kudrlinky jsou úchvatné a ani ve slátaném příběhu nepůsobí rušivě nebo nadbytečně. Proměna jednoduchého milostného trojúhelníku (a vyšetřovačky) v noirovou epopej ale neproběhla vůbec dobře. S rozšiřujícím se příběhem, se všemi těmi prapodivnými dovysvětlujícími motivy, vyniká plochost všech hlavních postav - hrají je charismatičtí herci, ale Bucky pořád působí jako moula, který s sebou nechá neustále vrtat a jen se ptá, a Lelandovo ponoření do případu jsem taky nějak nepocítil. A i ty femme fatale zůstávají matné. Prostě spatlaný scénář, jehož šíři a mnohost motivů De Palma neustál. (13.02.2007)

BLACK DAHLIA aneb hollywoodská gotika očima nejbaroknějšího z amerických režisérů! Svůj první dojem bych přirovnal k mnohem černější verzi L.A. PŘÍSNĚ TAJNÉ (od stejného autora předlohy) nebo retro verzi 8MM, a to s lehkými ozvuky De Palmových fetišistických morytátů (DRESSED TO KILL). Oproti prvním dvěma jmenovaným z DAHLIE méně čouhá tvůrčí záměr, je enigmatičtější – tj. bohatší a přitom méně nabubřelá než Schumacherův film, na druhou stranu postrádající údernost Hansonovy adaptace, která fungovala lépe jako – přímočará – kriminálka. DAHLII by místo téměř dvou hodin prospěla více „béčková“ metráž – i přes velmi zahuštěnou narativní „mapu“, která vedle dvou základních dějových linií zahrnuje houšť vedlejších motivů a figur (s neúprosným "body countem"). Filmu by zkrátka slušela sevřenost a plynulost noční můry, protože zejména dialogové předěly (herecky plochých) hlavních postav ho zbytečně rozřeďují. Vrchol filmu [scéna klíčové vraždy, další z De Palmových variací na mord z PSYCHA] nedosahuje intenzity režisérových nejsilnějších scén (srovnej vraždu z DRESSED TO KILL) a je navíc předčasný: explikativní katarze trochu doplácí na potíže filmu s vybudováním klíčových postav, jejich uvěřitelností. Což souvisí s vůbec nejslabším článkem filmu, hereckým obsazením, z něhož je patrný marketingový kompromis. Klíčová trojice herců (hrdina a jeho dvě ženy) postrádá výraz, charisma a zralost: jakoby si děcka hrála na film noir a učila se přitom kouřit cigarety tak, aby to vypadalo „cool“ [tady je ale otázka, kde končí nedostatek a začíná tvůrčí záběr: až směšná okázalost kouření se zdá být vědomým posílením jednoho z klíčových motivů filmu, kterým je návyková iluzornost Hollywoodu a umění obecně, jež se v podání těch méně šťastných stává příliš niternou, kontrole se vymykající šmírou]. Zejména Harnett dostává své pověsti fádního a mimořádně netvárného herce (podobně jeho prolog v SIN CITY). Ale k přednostem: (1) De Palmův styl, který je oproti jeho „nejextrémnějším“ filmům více uměřený, chytře selektivní v používání jeho typických výrazových prostředků (slow-motion, subjektivní kamera, ostré úhly, dlouhé záběry); (2) expresivnost filmu přesně evokující jeho klíčové pocity: morbidní delírium číhající na periferii „továrny na sny“, horor degradace ženského těla i duše, bídu dekonstrukce mužů-voyerů, fetišistickou podstatu umění a úzkost média černobílého filmu, na který De Palma velmi šťastně odkazuje; (3) zmíněná enigmatičnost čili „náchylnost“ filmu k analýzám či třeba freudovským výkladům [De Palmu ale psychoanalýza nezajímá, jeho filmařská senzitivita je čistě "povrchová", reflexní]. DAHLIA je prostě film bohatý, byť nedokonalý, a to rozhodně platí i po druhém shlédnutí. (18.08.2006)

TTrochu viac komplikované, aby to bolo príjemne komplikované, s velmi slušnou atmosférou a hviezdnym obsadením. Bohužial rozuzlenie nie je tak šokujúce a uspokojivé, ako si tvorcovia mysleli. Každopádne s Black Dahlia strávite príjemný večer v štýle dobovej hollywoodskej smotánky. Na to, čo naši distribútori spoza velkej mláky privážajú do kín, a na čo zabúdajú, by sa dali viesť dlhosiahle reči. Pri takomto obsadení si prečítať iba na DVD od: je hanba. (24.07.2009)

druhý De Palmův snímek, který jsem v posledních dnech viděl, bohužel podle mě nedosahuje kvalit toho předchozího... děj byl na mě lehce přeplácaný (i když na vině byla možná pozdní noční hodina, únava a pivo), rozvleklý a prostě bez jiskry... bylo to tedy hlavně koukatelné hvězdné obsazení a pár dlouhých sekvencí bez střihu, jež mě nenechávaly usnout... zklamání. 60% (02.03.2009)