Vajíčko

Lidé přece nehledají práci. Ráno se probudil svěží a čilý. Mládež, žolíky a vajíčko. A kde zůstal systém? Postava Emila Magise, "zkoumajícího své vajíčko", se stala do jisté míry symbolem doby. Je elegantní zevně i zvnitřku, ale ta elegance je potažena jakousi plísní, je to odpuzující i přitažlivé, výsměšné a usvědčující. Svou bezcharakternost vysvětluje velmi přijatelně, bere si nás neustále za svědky - že byste to udělali zrovna tak, že ano? - a tak nám nakonec vyrazí dech. Přizpůsobivý, neškodný život ústí do grandiózního zločinu, napsala tehdy Milena Urbanová v Kulturní tvorbě. Velmi brzy se Vajíčko ztotožnilo s hereckou osobností Václava Vosky. Při sledování inscenace si nelze neuvědomit to, co o Voskově výkonu napsal jeho herecký kolega Svatopluk Beneš – Voskův Magis byl výsledkem dokonalé symbiózy intelektu s hereckým talentem. Přestože mezi uvedením Vajíčka a Voskovou náhlou smrtí uplynulo takřka dvacet let, jako by to byl hercův testament. Odkaz, z něhož lze vyčíst Voskův postoj: společnost, jež se vyvíjí ve vajíčku svých vlastních iluzorních představ, musí nutně dojít od cynismu až ke zločinu. Prostřednictvím Vajíčka se s odstupem času můžeme dozvědět o stavu tehdejší společnosti víc než ze všech oficiálních bulletinů té doby. Jak píše Beneš, Magis ovládl systém "jak na to", což se mohlo stát motem období, které tehdy přicházelo a jemuž jsme si navykli říkat odlidštěným slovem normalizace. Voska svým Magisem nastavil společnosti zrcadlo a nebylo jeho vinou, že se společnost v tomto zrcadle nepoznala. To ovšem přenechme jejímu svědomí. (23.02.2015)

Ilustrovaná přednáška chladnokrevného cynika o hackování středostavovského života. Je to dynamické, chytré, vtipné, mrazivé, trefné, dráždivě nejednoznačné, Voskou fantasticky zahrané. Jeden z vrcholů DVD série Xkrát divadlo a jedna z nejnadčasovějších věcí, které nám česká 60. léta zůstavila. (29.11.2014)

Jako vždy dokonalý Václav Voska v jedné ze svých stěžejních divadelních rolí vypráví o tom (hra je v podstatě soustředěná na jeho postavu, ostatní mu jenom nahrávají), jak našel životní systém, jak do všeho fušuje, jak se snaží dostat do vajíčka, do skořápky světa, za vodopád lží. Jak poprvé lhal, jak poprvé kradl (a v důsledku toho přišel o panictví a v důsledku toho zase o práci), medituje o nerozbitném vajíčku lidské civilisace, vypráví o tom, jak nemůže žít ani v systému ani mimo něj... A pak sledujete, co se z něho kvůli tomu stane a jak to přijímá... A je z toho geniální, vtipná i drsná divadelní hra s neobvyklou a o to zajímavější symbolikou (vajíčko, kapesník...), vypovídající o světě a lidech v něm to, co málokterá. A navíc, o co se snažili všichni ti nenápadní nechutní malí záporáčci a odporní udavači v celé historii herectví, to dokázal Václav Voska shrnout a překonat v pouhé intonaci šesti slov: "u jedné děvky v ulici Borejeaux." Tohle je po stránce zvukové, orthoepické a vůbec mluvené dokonalá čeština. Vinklář z pozdější inscenace mu nesahá ani po paty a dost se Vosku snaží napodobovat, přestože na to - ač jinak velmi dobrý herec - hlasově ani herecky nemá. P. S. Musím říct, že převod to TV podoby se silně nepovedl, nicméně původní hra a zejména Voskův výkon jsou tak úžasné, že nemůžu jít s hodnocením níž. P. P. S. Mezi Voskovými divadelními rolemi rozhodně nejlepší, z rolí čistě recitátorských pokládám Nový zákon z Violy za ještě mnohem, mnohem lepší. Copak opravdu existují ženy, co se ptají, kolik je hodin? P. S. Taky se ráno nebudím svěží a čilý. (08.01.2010)

Bylo jednou jedno vajíčko, v tom vajíčku žloutek. Do té doby, než se z metafory vejce stane metafora kuřete, žloutek naráží do nakřáplých stěn, bije se s poryvy větru a sluncem prosvítajícím skrze skořápku. Televizní inscenace o jedné myšlence, ležérně existenciální, ležérně společenské, je tvarována pohlížením jednoho mimoně-prudiče. Svět se před ním rozprostírá jako panoptikum předem načrtnutých scén s jediným vyústěním, jako buňka stejnokrojů tváří, pocitů, lásky, nenávisti, jako svět hlupáků pochodujících společně směrem kupředu. Ironie a sarkasmus hlavního představitele, který skáče dovnitř vajíčka a zase ven, tu jako komentátor, tu jako hlavní aktér, karikuje svět a sebe sama - Člověka je předurčen k věčnému pohybu - klubání. (24.07.2008)

"Vidíte - systém..." No mě tedy "systém" této konverzačky přišel přeci jen až trošku moc upovídaný. Zvláště v úvodu, kdy Václav Voska ve své "one man show" rozebírá, zda věta "ráno se probudil svěží a čilý" je či není podvod a poté vypráví trošku směšnou příhodu, jak se mu delší čas nedařilo přijít o panictví. Chápu, že jde čistě o televizní přepis divadelní hry a Václav Voska je přitom ve své roli excelentní. To jeho časté nastupování a vystupování z role vypravěče a komentátora celého příběhu a současně jeho hlavního aktéra pana Emila Magise mi místy připadalo poněkud ubíjející. Všechno to filosofování o tom, že "systém není před námi, ale nad námi", jako "síť rozprostřená nad jeho hlavou", a že snad ani onen systém neexistuje, protože jak mnozí říkají "vy sami jste si to zavinili, když se věci nedaří"... Jako někdy jsem si i říkal, že je to až roztomilé, jak je to pitomé..(Omlouvám se za ten výraz). A přišlo i na pasáže, při kterých jsem se (logicky) smál, až se za břicho popadal (viz hlavně tato replika: "V ministerstvu, ne neříkám že, práce není k ničemu, to ne jistě k něčemu je, ale člověk neví k čemu a to člověka úžasně uklidňuje. Žádná odpovědnost, žádný zaměstnavatel, alespoň ne žádný určitý... Na světě by bylo líp, kdyby všichni lidi byli státní zaměstnanci… Lidi nehledají práci, hledají místo, postavení."). A nakonec jsem asi i pochopil, proč ten celý dlouhý úvod o "systému" a o vajíčku, které se uzavře a člověk zůstane venku. Celé to zpracování s využitím celého ansámblu tehdejších Městských divadlech pražských, v němž postavy mládnou ale jejich představitelé nikoliv, je jistě originální a herecky má šmrnc. Nemohu si pomoct, ale za mě "příliš mnoho slov"... (01.09.2020)