Cejch zabijáka

V akčních scénách je tento černobílý japonský předchůdce Tarantina nepřekonatelný. Romantická linie mě však rušila. Dokonce během těch romantických částí nedochází ani k tomu nádhernému splynutí obrazu a hudby jako po celý zbytek filmu. Takže z celé milostné aférky zůstává zajímavé pouze souznění milovníka rýže s milovnicí smrti. (21.06.2019)

So Suzukim je to ťažké. Jeho tvorba je mix ohromného výtvarného cítenia, prejavujúceho sa v kompozícií obrazu, práci s kamrou aj v scénografii, unikátnej práce so strihom (mix európskych nových vĺn s Ozuovským odkazom), ale aj toporného inscenovania a neschopnosti rozprávať súdržný príbeh. Jednotlivé zložky navzájom existujú vo výraznej disharmónií, častokrát yaujímavé momenty akoby neboli výsledkom autorského zámeru, ale skôr chaosu a improvizácie "v rámci svojich možností". Pri sledovaní Suzukiho fimu tak najviac baví nevyspytateľnosť a nevypočitateľnosť režijných rozhonutí. Tie však namiesto pohromy prinášajú (v množstve pritochodným dojmov a sústavnej ambivalenie medzi umeleckými ambíciami, citom a režijnými nedostatkami) veľmi podnetný a v prvom rade výtvarne uhrančivý celok, ktorý sa buď pravidlám vzpiera, alebo o nich skrátka nemá šajny. V každom prípade to nie je nič geniálne, ale je to niečo naozaj nevídané. (16.04.2020)

Kdybych měl rozdávat "ebertovské palce", směřoval by rozhodně nahoru. Nepřekousl jsem jen tu ( jak píše dezorz ) "japonskou ulítlost" ( chování postav ), jinak zkratkovitost ve vyprávění ( inspirace pro Chan-Wook Parka je evidentní ), kamera, hudební stránka i celkový pocit je kladný. Těžko argumentovat, musí se vidět. A je to určitě film zralý na více skouknutí, ( chystám se ) napodruhé se "nepřekousnutelná jinakost" smývá, člověk ví do čeho jde. Uvidím, co se mnou udělá o něco málo starší Suzukiho Tokyo Drifter, také inspirace pro Parka i Tarantina pro Kill Bill 1. (24.10.2006)

Krátce po uvedení byl tento film označen šéfem Nikkatsu, tedy filmové společnosti pod jejíž hlavičkou byl natočen, jako příliš nesrozumitelný a režisér Seijun Suzuki byl vyhozen s doporučením změny povolání na prodejce nudlí. Ona slavná "nesrozumitelnost" se s Branded to Kill táhne až dodnes. Stojí za tvrzením hlavy Nikkatsu aspoň trocha pravdy nebo šlo skutečně jen jak se později ukázalo o falešné obvinění a hledání obětního beránka z důvodu finančních problémů? I když Branded to Kill není možná úplně snadno stravitelný, do nesrozumitelnosti má daleko. Dalo by se říct, že Seijun Suzuki vzal všechny ingredience, které dělají film-noir filmem-noir a předtím než je slepil jednu za druhou jak tomu bývá běžné u (nejen) amerických film-noir klasik třeba s Bogartem, tak s těmito ingredienci lehce zatřepal... tu a tam jednu nafoukl, jednu trochu upustil a třetí zlehka prostříhl. Výsledná slepenice není možná tím na co jsme zvyklý, ale základní recept je pořád nezměněn. Vzhledem ke zvolené technice výpravy se však může zdát, že tato kostra se schovává za matným sklem, kdy její konkrétní detaily jsou sice rozmazané ale o podobě jejího celkového obrysu nemůže být pochyb. To kdo vyhrál následující soudní proces a na čí straně stáli filmoví fanoušci nebo kritici (s odstupem času) bohužel nemění nic na tom, že po vyhazovu Suzuki skončil na 10 let na černé listině, což je nesmírná škoda. Branded to Kill je totiž špičkovým a nadčasovým snímkem s neuvěřitelným a těžko popsatelným kouzlem. (27.07.2011)

Suzuki utržený ze řetězu. I s odstupem doby je poměrně těžké říct, zda je Branded to Kill znám spíše pro svoje filmové kvality, nebo protože způsobil, že Seidžun Suzuki byl v podstatě ze dne na den vyhozen z filmového studia Nikkacu a ačkoli vyhrál následný soudní spor, znamenalo to pro něj desetiletou přestávku ve filmování. Je to jeden z těch filmů, u kterého si všímáte všemožných detailů, zkoušíte číst implicitní významy, ale nejste si jisti, jestli je všechny chápete a po nějaké době vlastně ani nevíte, zda nějaký význam mají. Pokud procházíte Suzukiho filmografii, tak jedním si ale můžete být jisti. Tím, že byl Suzuki důsledný ve své rozmanitosti. Každým dalším filmem (zejména po přelomovém roce 1963) se Suzuki po stylové stránce odlišoval od předešlého. Alespoň tak mohl Suzuki naplno rozvinout svůj talent, svoje schopnosti, když většina béčkových scénářů (zejména těch o jakuze) stavěla na stejném/podobném vzorci – vývoj postav minimální nebo nulový, jedinec (stávající či bývalý člen jakuzy, příp. detektiv) bojuje proti přesile/gangu/systému, je silně ovlivněn femme fatale, má relativně silně vyvinutý kodex cti, vše vrcholí závěrečnou přestřelkou, po které hrdina mizí ve tmě. Branded to Kill do předešlé krátké formulky zapadá, ačkoli zpracování je extrémně silně vychýlené od normy. Je to jakási delirická, neurotická, těkající noční můra, kdy je divák neustále znejišťován tím, co vidí a v určité fázi si není jistý absolutně ničím. Svým způsobem si zde Suzuki jakuzácký námět (více než kdy předtím) pouze vypůjčuje pro svoje hrátky se stylem a dekonstruuje (nejen) kriminální žánr. Vyprávění působí rozpojeným dojmem (z hlediska času i prostoru), „hrdinové“ zase rozdvojeným dojmem a celý film silně nejednoznačným dojmem. Přesto jde s jistotou o Suzukiho nejambicióznější počin, který paradoxně téměř ukončil jeho bohatou režisérskou kariéru. Více o filmu k přečtení zde: https://www.criterion.com/current/posts/2096-branded-to-kill-reductio-ad-absurdum a http://www.midnighteye.com/reviews/branded-to-kill/ (18.01.2016)