Waterloo

Pro mne absolutní top minimalistického televizního dramatu s dokonalým hereckými výkony. I taková maličkost, jako namaskovaný nos, udělá ohromný efekt - koukal jsem na několik Napoleonových portrétů a na na některých bych je s Hrušínským od sebe nerozeznal. A to mne přivádí k tomu, co tu čtu z některých komentářů: "Tohle by Napoleon nikdy neřekl, takhle se nechoval, tak to nebylo!" Je to, jako byste hejtovali Napoleonovy obrazy, že takhle určitě nevypadal - umělecké ztvárnění není fotka ani dokument, prosím, uvědomte si to. A kdo nemá rád a nechápe divadelní hry, ať na to radši vůbec nekouká... (09.11.2020)

"Každá bitva se dá prohrát." - "Každá ne." - "Jaká ne?" - "Ta, která se nekoná." Natočit hodinu a čtyřicet dlouho konverzačku, ze které člověk po celou dobu takřka nespustí oči, to bylo umění, jímž naši staří dobří mistři vládli. Waterloo se podařilo, Rudolf Hrušínský (zase) zazářil... No a sledovat tu úžasnou plejádu výborně obsazených herců ve vedlejších rolích, kteří postupně jen tak mimochodem přicházejí na scénu a přibývají do děje (část s Františkem Smolíkem nemá nejmenší chybu), to bylo velké potěšení. Ocenil jsem i scénář, který diváka neznalého historických souvislostí postupně seznámí s tím nejdůležitějším, a diváka znalého (příliš) neurazí tím, jak některá fakta zjednodušuje. Ovšem poslední zbytečnou, evidentně pro efekt a údernou pointu psanou větu, která z Napoleona udělá naprostého idiota, jenž ani neví, u které vesnice se připravuje na bitvu, odpustit nemůžu. (17.11.2011)

„Dělá-li soupeř chybu, netřeba ho rušit..“ (Napoleon Bonaparte). Těžce divadelní fabulace o jedné deštivé noci roku 1815, při které dojde ke střetu unaveného mesiášství a špinavých zákulisních praktik. Co se týká nechutnosti prostředků, je to souboj rovný, ovšem jen ten, kdo přijde s pragmatismem, má šanci vyhrát poslední bitvu.. Herecký ansámbl převážně z Národního divadla se v napjatých dialozích překonává a já bych jim to hltal, i kdyby kulisy tvořila autobusová zastávka. Je tu však ještě jeden magnetický element, který stojí nade vším. Fenomenální výkon Rudolfa Hrušínského v roli uvadajícího krutovládce. Ten pohyb na vlnobití sebejistoty, arogance, krutosti a zároveň paranoie, sebereflexe a pochyb je neskonale ladný a svým způsobem i strašidelný. Když se za větu tázací promptně zařadí věta oznamovací či rovnou nějaký příkaz, otáčí se za císařovým charismatem i plameny svící.. (16.08.2017)

„Zapíšeme to tu ještě do historie. Jak se to tady jmenuje? Waterloo!“ Waterloo se do historie skutečně zapsalo. A nejen do historie, ale též jako „terminus technicus“ pro naprostý nezdar, krach, porážku či debakl. Nic takového se v případě této, pro Šotolu celkem typické, televizní hry nekoná. Jasnoud devízou je zde celá plejáda herců, kteří se zapsali do historie českého filmu: Smolík, Zdeněk Štěpánek, Lukavský, Adamíra, Munzar, Kačírková… Na prvním místě je tu však Rudolf Hrušínský coby Napoleon, který je v předvečer osudové bitvy nucen absolvovat celou řadu více či méně nepříjemných rozhovorů. Ministr Fouché i jeho generální štáb jej od války odrazují, případně mu nabízí ústup do Paříže, kde se má prohlásit za generála republiky. Od svého doktora se pro změnu dozvídá nepříjemnou pravdu, že není „císařem republiky, ale císařem ničeho“. Přesto když Napoleon ústy Rudolfa Hrušínského říká „když už máme viset, nepolezeme na šibenici dobrovolně, smáli by se nám. Když mám umřít, umřu jako císař a ne jako zloděj,“ zní to vážně hrdě. (04.03.2021)

Věřím že by Hrušínský zahrál dobře ale zde nebylo co hrát. Toto konverzační drama které se odehrálo v jedné místnosti prostě nemá na to, aby zabavilo diváka déle než hodinu a půl a vzhledem k tomu že tento snímek má přes dvě hodiny, několikrát jsem se přistihl jak koukám na hodiny a čekám na konec.Pro mě dvě hvězdy (25.11.2008)