Waterloo

"Každá bitva se dá prohrát." - "Každá ne." - "Jaká ne?" - "Ta, která se nekoná." Natočit hodinu a čtyřicet dlouho konverzačku, ze které člověk po celou dobu takřka nespustí oči, to bylo umění, jímž naši staří dobří mistři vládli. Waterloo se podařilo, Rudolf Hrušínský (zase) zazářil... No a sledovat tu úžasnou plejádu výborně obsazených herců ve vedlejších rolích, kteří postupně jen tak mimochodem přicházejí na scénu a přibývají do děje (část s Františkem Smolíkem nemá nejmenší chybu), to bylo velké potěšení. Ocenil jsem i scénář, který diváka neznalého historických souvislostí postupně seznámí s tím nejdůležitějším, a diváka znalého (příliš) neurazí tím, jak některá fakta zjednodušuje. Ovšem poslední zbytečnou, evidentně pro efekt a údernou pointu psanou větu, která z Napoleona udělá naprostého idiota, jenž ani neví, u které vesnice se připravuje na bitvu, odpustit nemůžu. (17.11.2011)

Ze spojení Bělka - Šotola - Hrušínský vzešly dvě nezapomenutelný inscenace - Bellevue a Waterloo, obě stojí na hereckym koncertu Hrušínskýho, skvěle napsaných dialozích a monolozích a na civilní, střízlivé režii. Obojí má navíc i přes své výsostně komorní ladění obrovské vnitřní napětí - něco, co dnešní produkty tv postrádaj. (16.10.2009)

Přežil jste sám sebe, císaři. Pohlížet na jednu z největších ikon světového moderního vojenství, která za svůj nedlouhý život svedla více bitev než Alexander Makedonský, bychom dnes měli spíše s respektem a obdivem, neboť zůstává nepopiratelnou historickou skutečností, že Francie v době Bonaparteho vlády patřila k rozhodujícím velmocím evropského kontinentu. Bělkova komorní inscenace nás zavádí do osudné noci před klíčovou bitvou u Waterloo, během které dochází k prudké výměně názorů mezi neústupným císařem a jeho maršály. Jediná noc, jediná místnost, jediné rozhodnutí. Je zřejmé, že Šotolova hra stojí a padá s excelujícím Rudolfem Hrušínským, který Napoleona pojal coby neurotického despotu, udílejícího nesmyslné rozkazy a požadavky (v tomto směru se interpretace skutečně blíží zkázonosnému obrazu posledních dní Adolfa Hitlera v jeho berlínském podzemí na konci druhé světové války), uvědomujícího si i přes všechnu vnější suverenitu svůj nezadržitelný mocenský pád. Účastí dalších špičkových herců (Kačírková, Munzar, Lukavský, Štěpánek, Smolík, Adamíra, Brousek a další) naštěstí nevznikl ledabylý, povrchní kolorit, ale nesmírně zajímavé, veskrze samostatné postavy, ostře kontrastující s právě probíhajícími událostmi kolem diktátorského císaře. Polemizovat o historické hodnověrnosti zde vyřčených slov nemá příliš velký význam, protože každá umělecká fabulace obyčejně vychází z oficiálních zdrojů; Šotolův text lze tedy vnímat jako jednu z možných (a ne zcela nereálných) verzí Napoleonova definitivního fiaska. Trvalým a vlastně mnohem cennějším odkazem této pozoruhodné černobílé televizní inscenace je defilé vynikajících hereckých osobností, skutečných velikánů své doby. Neokázalá okázalost, to je ten pravý kumšt. (23.10.2010)

Komorní televizní drama o předvečeru osudové neřkuli osudné Napoleonovy bitvy. Hrušínský byl jako slavný Korsičan sice realistický, ale příběh byl ža moc komorní, až moc konverzační a hlavně nelogicky provázaný. Ke konci života byl Buonaparte životem unavený a hypoaktivní, přesto mi děj přišel málo akční. (17.03.2005)

Věřím že by Hrušínský zahrál dobře ale zde nebylo co hrát. Toto konverzační drama které se odehrálo v jedné místnosti prostě nemá na to, aby zabavilo diváka déle než hodinu a půl a vzhledem k tomu že tento snímek má přes dvě hodiny, několikrát jsem se přistihl jak koukám na hodiny a čekám na konec.Pro mě dvě hvězdy (25.11.2008)