Režie:
Julian SchnabelScénář:
Ronald HarwoodKamera:
Janusz KamińskiHudba:
Paul CantelonHrají:
Mathieu Amalric, Emmanuelle Seigner, Marie-Josée Croze, Anne Consigny, Patrick Chesnais, Niels Arestrup, Jean-Pierre Cassel, Marina Hands, Max von Sydow (více)Obsahy(2)
Film známého režiséra Juliana Schnabela (Než se setmí, Basquiat) se skvělým hereckým výkonem Mathieua Amalrica (Mnichov) a brilantní kamerou Janusze Kaminskeho, který je dvorním kameramanem Stevena Spielberga, byl uveden za velkého zájmu diváků i odborné kritiky. Film byl natočen podle skutečného příběhu na základě knižní předlohy Jean-Dominiqua Baubyho, který pracoval jako šéfeditor ve francouzském časopise Elle. Charismatický a úspěšný Jean-Dominique si užíval života až do tragického momentu, kdy po náhlé mozkové příhodě ochrne na celé tělo. "Znovuzrodí se jako oko", je totiž schopen komunikovat pouze mrkáním jednoho oka. Jeho vůle dál žít a pracovat je obdivuhodná, ve filmu je vykreslena jemně a s nadsázkou své vlastní tregédie. Hrdinovi skutečného příběhu se totiž podařilo doslova "namrkat" knihu. Bohužel v českém vydání zatím nevyšla. Mathieu Amalric, který ztvárnil Jean-Dominique Baubyho, převzal roli po původně obsazeném Johny Deppovi, který pro svoji vytíženost z filmu odstoupil, a vdechl do postavy silný náboj, který navíc podtrhuje subjektivní kamera. Právem si Julian Schnabel odvezl z Cannes cenu za nejlepší režii a je jasné, že o tomto filmu ještě uslyšíme. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (338)
Po formální stránce bych filmu měl co vytknout, protože strhující ich formu z úvodu střídají více méně konzervativní a trochu rutinně působící sekvence vzpomínek, které přeci jen uberou na emocích... Na emocích, které tenhle film stavějí do role antické tragédie, kdy se divák skrze utrpení druhých očišťoval od utrpení svých a dobíral se smyslu existence a řádu světa. Nuže, skrze oči Jeana Dominica Baubyho jsem uviděl svůj život i svůj svět z jiného úhlu a chvíli měl oči někoho druhého. To svědčí o síle předlohy i síle Schnabelova zpracování. Takovým filmům dávám maximum, protože nechci se stavěti rýpalem a zapomínat na slzy dojetí, které mi zcela bez násilí a samovolně tekly po tvářích. ()
Zpracovat téma z řady tělesných postižení, psychických poruch či umírání, aby film zůstal působivý, nezaváněl citovým vydíráním, nespadl s vyústěním do hluboké deprese a současně ani náročné téma nezjednodušoval, je docela kumšt. U nás se to opakovaně dařilo Karlu Kachyňovi i Jaromilu Jirešovi. Podobným způsobem, byť s odlišným stylem, na mě včera zapůsobil i tento film Juliana Schnabela. Ač lze obdivovat nekonvenční práci kameramana, první půlhodina plná rozostřených detailů, subjektivních záběrů a rychlých pohybů a střihů ve spojení s náhledem do duše zcela ochrnutého muže, vidícího ke všemu pouze na jedno oko, přenášela na mě až silně nepříjemný prožitek a podívaná to nebyla lehká. Rvoněž mi chvilku trvalo, než jsem pevně začal chápat způsobu navazování komunikace přes neustále hláskovaný sled abecedy, ale začal jsem si zvykat podobně jako Jean-Do, být vděčný za každé zastavení obrazu se zjemněním atmosféry směrem k vlídné starostlivé komunikaci a některé umělecký výjevy na sypající se skály nebo detailní zákoutí přírody mě fascinovaly. Pocítil jsem vyloženě vydechnutí, když se Jean-Do se svým stavem obdivuhodně smířil, kamera se tak poprvé naplno vzdálila a atmosféra i nadále zůstala podobně citlivá, uhrančivá, nabízející možnost plného procítění s hlavní postavou. Výkon v hlavní roli (Mathieu Amalric) na mě působil (ne)uvěřitelně hodnověrně a taky jsem zaplesal nad účastí Maxe von Sydowa, který i na ploše dvou výraznějších scén rozehrál v roli otce podobně dechberoucí výkon. Paradoxně během nejzásadnějšího flashbacku ke konci s objasněním příčiny se mi vyprávění začalo zdát lehce utahané, ale i tak rozhodně silný zážitek. [85%] ()
Jeden ze 100 nejlepších životopisných filmů - 100 Greatest Biography Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. Celosvětově divácky úspěšný film. Působivé drama o tragédii jménem totální bezmocnost, které se všichni bojíme, ale někteří přesto dožijeme. Tak jako hlavní hrdina novinář Jean-Do, který po mozkové příhodě už ovládá jen jedno oko a jedno oční víčko, k tomu ještě své vzpomínky a svou fantazii. Fascinující a zároveň krutá pravda o ztrátě téměř všeho, o myšlenkách jednoho pacienta v totální péči okolí a o světě vnímaném jeho pohledem, jeho duší motýla. Trailer: http://www.csfd.cz/film/197198-skafandr-a-motyl-scaphandre-et-le-papillon-le/videa/ ()
Při vší úctě k námětu, skutečnému příběhu, který sloužil jako předloha, i k autorům, tenhle film mě nevzal. Hry se subjektivní kamerou jsou zajímavé chvíli, ale postupem doby jsou pořád stejné až do fádnosti a hlavně unavují. Jestli člověk odmítne bezmála dvě hodiny permanentně žasnout nad předváděným uměním a zachce se mu sledovat film, tak zjišťuje, že mu to tvůrci jednoduše neumožňují. ()
Nemá smysl si nic předstírat ohledně faktu, že vysoké hodnocení snímku úzce souvisí se silným námětem a tématem, které přímo volá po tom, aby člověk s postiženým hlavním hrdinou soucítil a své sympatie přetavil do maximálně pozitivního hodnocení. Na druhou stranu ale nechápu kritické hlasy, které tvrdí, že film je nudný, stereotypní a zdaleka nevyčerpává své možnosti. Je nutné si uvědomit, že pojednává o ničem menším než o lidské duši uvězněné v ochrnutém těle a jediná možnost komunikace hlavního hrdiny je prostřednictvím očních víček. To máte potom paletu vyjadřovacích možností zatraceně omezenou. Osobně si myslím, že se s tím scénárista a režisér poprali na výtečnou. Samozřejmě Nedotknutelní jsou mnohem zábavnější, Hlas moře dramaticky vyhrocenější, Uvnitř tančím optimističtější, ale Schnabelův film je silný, přemýšlivý a hluboce lidský, když přitom nikdy nesklouzává do roviny laciného sentimentu - a že by se přitom spoustu možností našlo. Důstojný zástupce skupiny snímků o postižených a jejich boji s nemocí, se sebou samým i s okolím. Celkový dojem: 80 %. ()
Galerie (25)
Zajímavosti (11)
- Když je Jean-Do (Mathieu Amalric) odvážen na kolečkovém křesle od busty na chodbě, má nevidoucí levé oko. Po celý film je to však pravé. (Geriel)
- Režisér Julian Schnabel vzdal hold Truffautovmu filmu Nikdo mne nemá rád (1959), keď počas jazdy novým autom naprieč Parížom znie hudba Jeana Constantina. Jazda autom je prejavom voľnosti, ktorá skončí uväznením vo vlastnom tele. Cesta uväzneného Antoina aj Jean-Dominiqua Baubyho končí pri mori. (Biopler)
- Režisér Julian Schnabel sa rozhodol film natočiť v rovnakej nemocnici, kde sa liečil aj Bauby s účinkovaním mnohých reálnych postáv personálu nemocnice, ktorí ho ošetrovali. Natáčalo sa dokonca na tom istom balkóne, kde Bauby sedával, dokonca aj na tej istej priľahlej pláži, kam Baubyho brávala jeho rodina v záujme stotožnenia sa s jeho krehkou existenciou. (Smok)
Reklama