Povodeň

Příslibem jsou samotní tvůrci: režijní tvorba Jiří Stracha je vyrovnaná a má vysokou úroveň a Jiří Pelant většinou dokáže ve svých scénářích odrazit celkem věrohodně realitu. V Povodni je vykreslení charakterů dvou osamocených staších žen velice zdařilé. Navíc lepší protagonistky tvůrci těžko mohli vybrat. Spojení Jiřiny Bohdalové s Jiřinou Jiráskovou jednoduše funguje. Jednoduchá výchozí situace související s povodněmi se postupně dostává do obecné, ale stejně závažné roviny. (31.10.2009)

Mladí lidé se stáří bojí, ale mohu vás ujistit, že to má - aspoň pokud se to „umí“ - svá cenná pozitiva. Jak slábneme a skrze přibývající neduhy ztrácíme schopnost řešit i docela prosté úkoly, opouštějíí nás i ješitnost, arogance, hrdost, a nacházíme dříve netušené požehnání ve snášenlivosti, odpuštění, smíření. --- V té souvislosti je dobré si připomenout, že demokratická otevřená politická soutěž je právě to uspořádání, ve kterém takto „postižení“ lidé nikdy nemohou uspět a stanout na vyšších stupních mocenského žebříčku. Ať jsou to napravo „chlapi s kulama“ či nalevo nepříliš okouzlující a fešní bijci za práva „obyčejných lidí“, jsou to všechno lidé mimořádně silní, pašáci, kteří se například rozvádějí a berou si krásné ženy o mnoho mladší. Protože na to mají. Nemají potuchy, jaká je to někdy makačka, vstát ráno z postele, nazout si pantofle a uklohnit si něco k jídlu. Nevědí nic o pokoře. Podle toho vypadá jejich „sociální cítění“, jejich úcta a láska k lidem. --- Tento film říká o stáří mnoho dobrého a pravdivého. Je užitečné dívat se pozorně a snažit se porozumět těm několika krásně nedokonalým osobnostem. (01.04.2011)

Dvojí vyvrcholení (odhalení podvodu / dědictví a následné výčitky) je pro tento televizní film typické - najdeme v něm totiž jak vyloženě nosná a podnětná místa, tak - a to nezřídka - klišovité scény, které vycházejí z hubačovsky jímavého příběhu dvou stárnoucích, opuštěných žen. Nerozehrána zůstává nesourodost obou hrdinek (scénář se omezuje na zálibu té jednodušší v letácích ze supermarketů a té druhé v kultuře na ČT2), Jiřina Bohdalová navíc není ničím více neľ "naší Jiřinou" z receptáře Jak na to?. Rozsah, který byl tomuto televiznímu filmu dán, by vyžadoval méně tematických odboček a méně doslovnosti. Každá z obětí (přírodní) katastrofy má svůj příběh, mnohé z nich jsou neméně dramatické než ten, který napsal Ivo Pelant. Život však nepíše takto vykonstruované scénáře. (13.10.2005)

Strojená a vznešená paní "výtvarníková", která myje podlahy na nádraží a živelná "baba" z Karlína, milující lidi. Jedna se záznamníkem, druhá úplně sama. Příběh mi trochu připomínal "Utopím si ho sám". Velice rád jsem viděl společně alespoň dvojici ze Světáků a připomněl si, o jak mnoho více jsem měl raději Jiřinu Jiráskovou, byť druhou Jiřinu také uznávám. Jak mě film zaujal, tak konec mě rozebral. Takovému příběhu já říkám lidský. (30.04.2020)

Konečně ta omšelá fráze přesně vystihuje dění na obrazovce. Koncert je skladba pro sólový nástroj nebo skupinu nástrojů, které doprovází orchestr. Toto byl herecký koncert. První housle - Jiřina Jirásková dokonale zahrála s obrovským rozsahem pěkně napsanou roli. Viola - Jiřina Bohdalová stejně dokonale zahrála part o něco jednodušší. Kontrabas - Josef Somr přesně basoval. Orchestr na pozadí už tak dokonalý nebyl, ale zase byl na pozadí, takže tolik nerušil, s výjimkou několika vstupů Dvořákovy rodiny ve stylu amatérského vystoupení prvního ročníku ZUŠ, obor dechové nástroje. 70%. (03.03.2011)