Bratři

Dánská filmová scéna již několik let rozhodně patří mezi nejzajímavější filmové trhy v Evropě. Člověk si poté snadno vzpomene na známého provokatéra Larse von Triera, tvůrce Honu či Chlastu Thomase Vinterberga či tvůrce nedávných povedených Rytířů spravedlnosti Anderse Thomase Jensene. Šikovných tvůrců z Dánska se najde opravdu hodně, člověk si přitom snadno vzpomene i na režisérku Susanne Bier. I když tomu její poslední filmy jako Serena či Bird Box nenapovídají, Bier nemá pověst jedné z nejzajímavějších ženských režisérek současnosti náhodou. Právě i díky snímku Bratři, který jí v roce 2004 dveře do Hollywoodu prakticky otevřel.   Ani Bratři se později nestali výjimkou a po vzoru několika evropských hitů se v roce 2009 dočkali americké předělávky od Jima Sheridan s Jakem Gyllenhaalem, Tobey Maguirem a Natalie Portman v hlavních rolích. A po vzoru mnoha předělávek evropských hitů se americká verze snadno nabízí jako ta vděčnější, byla by ovšem jednoduše ohromná škoda původní Bratry ignorovat. A to nejen kvůli tomu, že byli zdrojovým materiálem právě k americké předělávce, ale i kvůli tomu, že jde jednoduše o skvělý film, který se u nás bohužel klasické distribuce nedočkal a musel se spokojit s nadšenými ohlasy na festivalech. Právě Bratři v roce 2004 předvedli, že někdy se naším kinům skutečně vyhnou fenomenální záležitosti.   Komorní drama ke kterému napsal scénář zmíněný Anders Thomas Jensen tehdy zpracovalo návrat z Afghánského pekla aktuální záležitost a z příběhů dvou bratrů vytěžilo opravdu moc. Bratři jsou emocionálně neskutečně silnou záležitostí, která snadno zboří mýty o tom, že chlapi nepláčou. Bratři se nedrží zkrátka. Jde o drsný film, který se nedrží zkrátka a spouští skutečně silný emocionální masakr, který v divákovi něco zanechá. Něco, co se mu v hlavě bude sumírovat ještě dlouho poté a dost možná se zamyslí nad stavem svého světa, aby si uvědomil, že ten jeho svět v porovnání s jinejma zase tak zkurvenej není.   Bratři nemají černobílé postavy. Ulrich Thomsen, Nikolaj Lie Kaas i Connie Nielsen dávají do svých výkonů všechno, zároveň se jejich postavy nedají popsat tak snadno. V sledu událostí se černá ovce rodiny začíná zbavovat svého statusu, nečekaný navrátilec se naopak začíná vybarvovat v nových barvách. Ruční (téměř až dokumentární) kamera Mortena Söberga ve velkém funguje v tom ohledu, že zcela prodává bezvýchodnost aktuálního stavu postav, jejich svět se jim rozpadá pod rukami a vše jednoduše spěje k nešťastnému bezvýchodnému konci, kdy rozhodně nehrozí pohádkový happy end.   Přitom všem se dá snadno argumentovat, že by Bratrům prospěli lepší production values a s tím spojený vyšší rozpočet, o ten se ostatně o 5 let později mohla opřít americká předělávka. právě ona nevyloženě krásná a spíše špinavá vizuální stránka ovšem také dělá svoje. Celé to navíc má skutečně daleko k povrchnosti, kýčovitosti a směšnosti. Bratři diváka k něčemu skutečně donutí. Zamyslet se nad láskou, radostmi ze života i vlastními lidskými faktory. Bez kdovíjak komplikované počáteční expozice zvládne Bier filmovou řečí říct naprosto všechno a ještě víc.   Bratři jsou naprosto úžasnou záležitostí, která naprostým právem v roce 2005 vyhrála Cenu diváků na festivalu v Sundance. Naprostým právem otevřela Bier dveře do Hollywoodu (i když těžko říct, zda zrovna tohle Bier využila tím nejlepším způsobem, protože její lepší věci nadále vznikají v rodném Dánsku) a především dokázala, že i přehlížená festivalová záležitost se u nás může rychle ujmout díky síle šeptandy. Bratři možná nejsou po psychické stránce ideálním filmem ro každého, jde ovšem rozhodně o jeden z nejlepších dánských filmů všech dob..... (15.09.2021) (méně) (více)