Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert

Dal som sa oklamať 81 %. Táto televízna rozprávka nakrútená neúspešným režisérom nemá skupinu divákov, ktorých by mohla potešiť. Tolerovať by ju mohli diváci, ktorých spokojnosť s filmom rastie so zvyšujúcim sa podielom známych hercov. A samozrejme väčšmi ju budú tolerovať českí diváci, ktorí v nej budú vidieť neodmysliteľnú súčasť národnej kultúry. (26.04.2014)

Původní pohádka komunistického spisovatele Drdy je mnohem hezčí, přímočařejší a vynikající krásou českého lidového jazyka. Nicméně, i pozdější divadelní hra a tato televizní adaptace mají něco do sebe. Jiřina Bohdalová tu sice hraje dobře, ale Bába Plajznerka by měla být starší. Komunista Moučka se svým typicky retardovaným výrazem by se na čerta sice hodil, ale musel by být lépe namaskovaný. Komunisté Větrovec a Prokoš se jistě vyžívali v postavách faráře-čerta a kostelníka. I další role byly herecky dobře obsazeny. Po opakovaném zhlédnutí jsem přidal hvězdičku. (28.11.2010)

Vydařená čertovská pohádka, ve které peklo odmítlo zastaralé středověké postupy, na smrtelníky jde vědeckými metodami experimentální psychologie a místo síry a čmoudu pracuje s emočními rovinami a žlázami vnitřní sekrece. Je to zábavné, lidské, místy (sice krotce, ale přesto) až nepohádkově erotické, přes svou stopáž svižné a dokonce svým způsobem drze a poťouchle políčkující soudruhy i jejich praktiky. Ať už scénami, kdy jsou trestání ti, kteří odmítají donášet na sousedy, nebo schůzujícími pekelníky, kdy lze snadno zaměnit peklo za sekretariát ÚV KSČ. „Kartoték všude nadělali, že by s tím dalo silážovat, ale když je něco potřeba, tak se to ztratí.“ Ještě zábavnější by to sice z dnešního pohledu bylo, kdyby Lucifera hrál Pláteník alias Moučka, ale člověk nemůže mít všechno. (08.03.2016)

Pozemšťanské čertovství, které je vždycky tak trochu v opozici vůči pekelné vrchnosti luciperů, mefistů a dalších "věrchušek". To je původní východisko, tak blízké lidovému tradičnímu pohledu na svět, v jedné z nejlepších pohádek dnes zapomínaného českého spisovatele Jana Drdy. Scénář i režie tuto složku Drdova pohledu akcentují v ještě větší míře s jasným přitakáním lidovému světu malých řemeslníků, drobných rolníků a ne vždy solventních chalupníků a zahradníků (to jsou starobylé výrazy pro nejchudší rolníky na vesnici), o čeledi nemluvě. Postupné zpozemšťování starého čerta, energicky přesvědčovaného jadrným ženstvím, pro něž jakoby se Bohdalová narodila, jsou hlavním prostředkem režijního záměru. Vznikla pohádka, jaké se dnes už netočí, pohádka osobitá, vskutku lidová, přestože tak umělecky (uměle) pojatá. Pohádka teplé jako pohlazení, příběh jakoby stvořený pro dlouhé zimní večery, když videa došla, DVD se opotřebovala a mrcha proud ne a ne pustit bednu k vysílání pořadů všeho druhu a většinou jediné kvality: nenudit, ať to stojí, co to stojí. Tou jadrností a tím pozemšťanstvím vlastně dílo pozoruhodně silné, na které se nezapomíná. Ani po desetiletích. (24.03.2008)

Drda byl génius. Dalskabáty nejsou žádná pohádka, ale prvotřídní pamflet. Peklo, který se může jít klouzat, když se lidi semknou, metoda soustředěného nátlaku, experimentální psychologie a na plné obrátky pracující žlázy vnitřní sekrece, to je, pane, materiál, s jakým nepočítali snad ani soudruzi v Moskvě. Špehovat lidi a donášet, to teda nebudu, prohlásí rezolutně Plajznerka a systém je v háji. Zvlášť potom, co se i takovej lidovej trouba, jakým je Trepifajksl alias Mates, vzbouří mocnostem pekelným a řev a smrad vymění za tvarohový buchty. Jediný, co mi tak nějak neštimuje, je ten kostelník. Profesionální udavač a přihrbenej slouha se ale hodí do každýho počasí, to je fakt. Bohdalka je na svém místě, stejně jako Moučka, ale tím, kdo tohle bravurní dílko doslova povznáší, je vynikající Josef Větrovec, který si svého poťouchlého kněze-ďábla pěkně užívá. Ještě, že měli rohatý v tý kartotéce takovej bordel, jinak by s náma byl ámen. (01.12.2016)