Sekai no čúšin de, ai wo sakebu

Začněme, že jsem už viděl lepší japonské filmy. Třeba takový Heavenly Forest nebo A Song to the Sun jsou, pokud hovoříme o melodramatech, podle mě lepší. Ve filmu "Vykřikne láska v srdci světa" je mi příjemné emocionální "netlačení na pilu". Volně plynoucí film (samozřejmě výborně vizuálně a a atmoférově vytvořený - "zarámovat" dějovou linii filmu tajfuny je poměrně neobvyklé). Zajímavý příběh o muži, který si po sedmnácti letech pouští kazety namluvené svojí první láskou. Prochází místy, na kterých byli spolu a vzpomíná. Příběh o duši, která došla svého klidu trochu později, než mohla dojít. A o životě s otevřeným koncem. Přestože něco schází, abych mohl tento film zařadit mezi své nejoblíběnější (nedokážu definovat co), je to stále solidní nadprůměr. Čtyři * a 75 procent. ■ Potěšil mě další film s hercem Mirai Moriyama (zaujal už epizodní rolí ve Fish Story). Líbila se mi Masami Nagasawa (naopak nezaujala Kō Shibasaki). A Tsutomu Yamazaki se ve svých sedmdesáti letech (a po druhém shlédnutém filmu s ním) stává mým docela oblíbeným hercem :). (23.09.2010)

Zmínění ...ing se také nevyhnu. Ten jsem až doposud považoval za nejsilnější smutně krásné melodrama. Film, jenž vás svým podáním nejnitěrnějších lidských citů a lásky v konfrontaci s krutou realitou rozesmutní a dojme natolik, že jen pláčete a pláčete a váš prožitek je nesmírně intenzivní a povznášející, drží se ve vás několik hodin i dní po zhlédnutí a když si na něho později vzpomenete, zaplaví vás lavina tesklivých pocitů. A Sekai no chűshin de, ai o sakebu je dokonalým ztělesněním toho všeho a výše zmíněné korejské filmové dílo s přehledem poráží. Vybroušený diamant, jehož čisté melancholické kráse podlehne každá aspoň kapičku citlivá duše. (09.02.2006)

Vzhledem k popisu a některým komentářů, jsem si myslela, že to bude větší doják. Ne, že by jím nebyl. Občas z toho filmu cítíte ty palčivě bolestivé scény, můžete uronit slzičku, ale film pokračuje. A končí, jak by měl. Rozhodně doporučuji ke zhlédnutí. Výkony Mirae Morijama, Masami Nagasawy a Takaa Osawavi byl skvělé, alespoň pro mě - vážně mě to s nimi bavilo. (20.02.2010)

Tento film u mě překročil hranici citového vydírání. Středobodem snad všech korejských romantických dramat je něčí smrt, ale i tak se ve filmech vyskytuje sposuta světlých, pozitivně laděných chvilek. V Crying... se bohužel snad jenom umírá, pláče a vzpomíná. Je to poněkud těžká nálož. Ve velice krátké romantické části jsem nedokázal navázat s titulními postavami patřičný vztah, což je myslím největší chyba filmu. V rozjezdu mu chybí energie. Většinu jí vyplýtvá v slzoplodné, značně natahované druhé části. Vůbec nechci zlehčovat téma filmu, ale nemohl jsem si tento film užít jako dojemný a sněhem zaprášený Maundy Thursday. (30.11.2007)

Diary (Aki) : 28. října. ----- Nevím přesně, proč... nemůžu usnout. Tolik se bojím zítřka, že nemůžu usnout. Já... asi brzy umřu. -- Víš, myslím, že už bychom se neměli víckrát vidět. Ten maličký kousek věčnosti, který jsem s tebou strávila, byl tím největším pokladem v mém životě. Byla jsem s tebou tak šťastná. Asi to tak bude lepší. Měli bychom se rozloučit. Ty vyrosteš, oženíš se, najdeš si práci, a budeš mít dlouhý život. Tohle si budu představovat až budu dnes usínat. (16.07.2015)