Sekai no čúšin de, ai wo sakebu

Nekdy jsou chvile, kdy se clovek trapi tolik, ze je do breku jemu i jeho blizkym. Je spousta veci, ktere to mohou vyvolat, ale ta nejopravdovejsi je laska. A je spousta filmu, ktere se prave timhle ridi.. Mucit odevzdaneho divaka premirou vyumelkovanych emoci jen pro to, aby uronil aspon jednu jedinou slzu. Vetsinou to funguje.. Ale nekdy se cloveku dostane pod ruku klenot, ktery citove nevydira a presto u neho breci a breci a je mu smutno.. a z toho, jak je mu smutno, je mu krasne. Takove filmy nejdou popisovat slovy.. a takovy je Crying Out Love, In the Center of the World. (16.04.2005)

Chtěli byste umět čarovat? Chtěli? Jedno kouzlo Vás naučím... Řeknu Vám, jak očarovat člověka, aby na Vás dlouho nezapomněl. Pošlete mu tenhle film. Ten večer, kdy si ho pustí, se asi moc nevyspí. Nejdřív bude zvědavý, nebude vědět co čekat. Postupně ho ale film strhne tak, že přestane vnímat vše ostatní. Chudák bude nejspíš hodně plakat. Bude přemítat o životě. Bude smutný... ale i šťastný. Vzpomene si i na Vás a na to, co jste mu provedli. Bude Vás chvíli nenávidět. A dlouho milovat. (10.03.2006)

Mno, je to takové romantické, smutné a moc mě to nevzalo. Co se dá dělat, asi mám málo EQ (viz komentář Altamira). Už v prvních minutách jsem pochopil, že asi nebudu tím modelovým divákem, pro kterého je tenhle více než dvouhodinový doják určen - nebo opravdu bylo vyprsknutí smíchy ta správná reakce na scénu, kde srazí auto dívku? Filmu nejvíce ubližuje jeho délka, naopak doceňuju, že se několikrát takzvaně "kruh uzavře" a že Takao Osawa není žádný typ modela, kterého bych v podobné roli očekával. (15.02.2008)

Tento film u mě překročil hranici citového vydírání. Středobodem snad všech korejských romantických dramat je něčí smrt, ale i tak se ve filmech vyskytuje sposuta světlých, pozitivně laděných chvilek. V Crying... se bohužel snad jenom umírá, pláče a vzpomíná. Je to poněkud těžká nálož. Ve velice krátké romantické části jsem nedokázal navázat s titulními postavami patřičný vztah, což je myslím největší chyba filmu. V rozjezdu mu chybí energie. Většinu jí vyplýtvá v slzoplodné, značně natahované druhé části. Vůbec nechci zlehčovat téma filmu, ale nemohl jsem si tento film užít jako dojemný a sněhem zaprášený Maundy Thursday. (30.11.2007)

Opět jsem unikl mimo realitu, snil krásný a něžný příběh dvou mladých studentů, které rozdělí až smrt jednoho z nich a nechal se unášet proudem pocitů, s nimiž dokáží Japonci, tak skvěle pracovat. Asi se budu opakovat, ale znovu jsem byl u Japonského filmu dojímán těmi nejobyčejnějšími detaily a situacemi. (08.07.2015)