Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Původem chilský dramatik a režisér Raoul Ruiz zachytil svět vídeňské secese počátku 20. století, aby divákům přiblížil dekadencí prosycenou dobu, jež odvála tradiční konzervatizmus a otevřela dveře evropské moderně. Dobu omamných valčíků a šokujících Freudových teorií. Dobu vášnivých akademických diskusí, v níž umělci jen zdánlivě neuznávali žádná pravidla, a jež nám zanechala neobyčejné, ornamentálně zdobné malby Gustava Klimta. Příběh, který probíhá v rozmezí dvou desítek let, začíná i končí u nemocničního lůžka, na němž v zimě roku 1918 pětapadesátiletý Klimt umírá po prodělané mozkové mrtvici, a kde ho navštěvuje pouze jeho žák a obdivovatel Egon Schiele. (pm)

(více)

Recenze (21)

StaryMech 

všechny recenze uživatele

Starý mistr se znovu ohlédl za ztraceným časem, tentokrát ne podle Prousta, ale ve znamení Schnitzlera a Eurovize. Kamera proplouvá Vídní a Paříží krásné epochy podle scénáře napsaného prý ve francouzštině, přeloženého do němčiny a natočeného v angličtině, zdání klamou jedno za druhým, americká hvězda odehrává klišé umělce ve světě měšťáků, pod zdobným povrchem není o mnoho víc než lyrizovaná životopisná konfekce. Ken Russell sedmdesátých let, ač menší režisér než Ruiz, by téma asi nezpracoval hůř. Víc než celý film se mi líbila píseň "Persephone" Jorgeho Arriagady, doprovázející úvodní i závěrečné titulky. Klausův syn Nikolai Kinski v roli Schieleho. ()

Reklama

Reklama