Hlavní nádraží

Klasický, pozapomenutý, cenzurou odstrčený a až zpětně v Egyptě znovu doceněný snímek se nese v duchu žánrové proměny, která se snaží zintenzivnit napětí a děs v závěrečné skrumáži zlomů. Proslulý Jussúf Šahín zrežíroval scénář svých spolupracovníků velmi jistou rukou, ve znatelné blízkosti k neorealistickému i (často zmiňovanému) hitchcockovskému stylu, čímž vzniká zajímavý, překvapivý mix. Sám sebe přitom obsadil do ústřední role chudáka Qinawiho, jemuž v úvodu v lítosti nabídne práci prodejce novin na nádraží. Tentýž „původce zápletky“ v samém závěru hasí situaci a milostnou posedlostí (k prodejkyni limonád Hanumě) frustrovaného, zmateného Qinawiho uklidňuje před plánovanou vražednou tečkou. Drama, které v halách, zákoutích a kolejnicích káhirské stanice sílí, je tedy vystavěno jako nezadržitelná, nečekaná lavina provázaných osudů místních figur, pracujících a přebývajících, přičemž motiv individuální vzpoury jedince, v jeho méněcenné pozici, je dohrán tragicky a anti-hrdina putuje za nápravou ve svěrací kazajce. (29.09.2013)

Milník v tvorbě Youssefa Chahina tehdejší egyptské publikum, navyklé na jednoduchá eskapistická melodramata, nepřijalo nejlépe, ale zpětně se řadí mezi arabskou klasiku. Ústřední postava tělesně postiženého a sexuálně frustrovaného prodavače novin na káhirském nádraží je ve stvárnění samotného režiséra naprosto fascinující a nezapomenutelná, podobně jako kompozičně precizní a do značné míry expresivní kamera. Fajn zkušenost. (13.06.2010)

Na svou dobu a hlavně zemi vzniku (!) hodně odvážný obraz chorobné posedlosti jednoho chudáka na hlavním nádraží v Káhiře, který je nebezpečně fixovaný na místní krásku. Výmluvný film-noir o bídě, morální pokleslosti a neuspokojivé sociální situaci v Egyptě 50. let musel jistě být trnem v oku téměř pro každého, a tak byl doceněn až s odstupem dekád. Pro mě zajímavé překvapení. [KVIFF 2019] (01.07.2019)

Varování: Komentář obsahuje neuvozená přirovnání! Nebudu tvrdit, že má první egyptská filmová zkušenost naprosto popřela má očekávání, neboť jsem z nedostatku představivosti žádná neměl. I kdybych se snažil, film výrazné kamery (časté záběry skrz vlaky, jejich podvozky, dveře, okna, průzory, chvílemi noir-like svícení), řemeslné preciznosti obecně, stěhující se z neorealismu, který, jak známo, málokdy stojí na ději, do bytu po hollywoodském thrilleru, který, jak ještě známěji, velmi často stojí na ději, bych si stejně nevysnil. Kdo by si představil, že tak plynulou evolucí se jedno může vyvinout v druhé? Stěhování bylo tentokrát mnohem lepší než vyhořet. Od povah postav k jejich osudu. Od prohlídky dějiště k dění. Pod tím vším hluboce ukryté tření mezi pozápadněným a tradičním světem bez vznášení obvinění. Vzácně vyvážený film, v kterém mi vadilo jen několik podružných drobností, hlavně obtížnější vstup a trochu nečekané srocení davu v závěru. (05.11.2010)

Káhirské hlavní nádraží uprostřed 50. let minulého století. Mumraj lidiček, přesouvajících se v pravidelných intervalech tam a zpět. Malý ostrov uprostřed města,který si žije vlastním životem. Najde tu obživu spousta zaměstnanců od nádražních dělníků po prodavače občerstvení. Bojují tady za zlepšení pracovních podmínek, navazují lásky a přátelství. Společně se baví po práci. Kamera detailně snímá veškerý ten nádražní mumraj a shon, včetně odjíždějících a vracejících se vlaků. Tragickou postavu nešťastně zamilovaného prodavače novin si zahrál sám pan režisér a své role se zhostil na výbornou. Z jeho očí můžeme číst všechnu tu nenaplněnou lásku a touhu, bolest, zklamání a následné šílenství, kterým si nešťastník Qinawi musel projít. Musím pochválit dramatický závěr filmu a hudbu, která ještě umocňuje to stupňované napětí.Viděno v rámci Challenge Tour 2015:30 dní se světovou kinematografií. (05.04.2015)