Černá dynastie

Klíčové události Československa počínaje Rakousko-Uherskem a konče začátkem 60. let v kronice jedné rodinné dynastie pracovníků ČKD. Typický a zcela průměrný nebo spíše konvenční budovatelský film trochu ozvláštňuje způsob vyprávění s četnými návraty do minulosti ve vzpomínkách, téma "otcové a děti" a nezvykle avantgardistická hudba Evžena Illína, ne nepodobná tvorbě Alfreda Schnittkeho nebo Sofji Gubaidulinové a jiných avantgardních skladatelů 20. století. (19.01.2013)

Černá dynastie je spíše filmem Procházkovým než Skalského, anebo? Chladně, až znuděně přepisovaný scénář nesvědčí o režisérově ochotě (či snad moci) ukáznit vespolné i individuální dění, a snímek tak připomíná nemluvnou, ba mrtvou tiskařskou sazbu. A Procházka zde vypovídá prostřednictvím rodové ságy v politických dějinách především o sobě. Z jeho scénářů lze snadno odečíst jeho obsese. A raný sujet této pokročilé budovatelské syntézy napovídá mnohé: podkresluje jej nepolevující potřeba řešit (osobní) minulost, neustále se vracející a neodbytně se hlásící o svůj podíl na dnešním utrpení či slasti (spíše sněné než reálné), která se zde vyjevuje tíživými retrospektivními vstupy, ovšem značně toporně vkládanými (například vzhledem k pokročilejší rafinované skladbě vražedného deliria v Kachyňově (sebe)mrskačské „baladě o chlapci a koni“). Tento oslyšitelný jazyk však dotvářejí další motivy, prvky, detaily, třeba všudypřítomné fackování (věčných) dětí nebo neopotřebovatelné nevšední idiomy, které – opakující se věčně napříč filmy – odkazují k jednomu konkrétnímu mluvčímu, jehož stín se rýsuje za plátnem... Černá dynastie se mi tedy s ohledem k tomuto kontextu jeví být jen jakýmsi zakleknutím do bloků, počátečním okamžikem tázání, na němž se scénárista poprvé sám sebe otázal, ještě než zjistil, že se sám svým jazykem dokáže spasit... (23.12.2017)

Děda, otec a syn. Všichni tři povahově navlas stejní, přesto či právě proto jeden k druhému obtížně hledá cestu. Filmem se míhají vzpomínky na mládí, války (první i druhou). Kontinuita rodu má svůj význam, všichni ve stejné fabrice na lokomotivy. Fabrika je věčná a oni jejich součástí. Nic budovatelského, má to spíš blíž k některým Hrabalovým vizím Libně apod...75% (11.01.2017)

Ten mameluk, který píše pro CS Film obsahy, by potřeboval pár výchovných, aby se probral ze svého snění. Jeho text opět naprosto nekoresponduje s obsahem filmu. Ale film za to nemůže. Jan Procházka neuměl napsat špatný scénář. Byť Skalský obsadil vyjma Peška méně známé herce, výběr byl výborný, neboť nikdo nezklamal. Musím zmínit výtečnou a hlavně nápaditou kameru. A též si neodpustím zkritizovat Illína za příšerné kakofonické skřeky, které spáchal coby doprovodnou hudbu k tomu výbornému filmu, čímž mi z něj výrazně pokazil výsledný dojem. (08.05.2013)

Filmy častuško-agitačního typu mi sice nevnukají přílišnou důvěru, přesto je většinou zkousnu celkem dobře. Širší rodina Koudelková měla sice vyprodukovat skalního komunistického hrdinu, tak jako podobné filmy padesátých let, avšak v letech šdesátých se to už pomalo přestávalo dařit. A tak má film jiného totálního hrdinu: fabriku. Uvažuji o tom, co "fabrika" znamenala v letech krize a válek, co v sedmdesátých, osmdesátých a pak devadesátých letech, když byla součástí i mého bytí. A čím je pracujícím či zaměstnancům teď. Domnívámm se, že renomé a prestiž "fabriky" od 90tých let upadá, a fabrika jako nositel tradice, lidského soužití a spolupráce, a dotyku s materiálem, polotovarem a výrobkem, už (téměř) ztratila svoje krédo. (19.03.2024)