Vojna a mír

Nádherný filmový brutalismus. Jsem naprosto unesený. Bondarčuk je génius a bez nadsázky v dost věcech předběhl dobu. S inflaci je to jeden z nejdražších filmů všech dob, kdybych tam započítal tehdejší sovětskou paritu kupní síly, tak se nikdy nic tak drahého nenatočilo a nenatočí. Ke konci já z toho byl po 7 hodinách dost vyzdimany. Ale stálo to za to. Měl bych výhradu k některým hercům a dialogům a myslím že by bylo umění jak řemen to sestříhat do verze bez dialogů:))) Trochu mi to nešlo přes pysky při těch zvěrstvech co Rusko dělá na Ukrajině a propagandy tu je jak máku. Ale je až fascinující, jak Bondarčuk potlačil postavy a nechal zářit pomyslného sovětského člověka. 9/10 (17.02.2023)

U Vojny a míru na mě funguje jakási synergie, kdy celé dílo dohromady tvoří téměř naprostou dokonalost. Asi nikdo nemůže rozporovat, že se jedná o nezfilmovatelnou látku, která ve finále velkou část příběhu musí stříhnout. Bondarčuk je mistrem velkých scén, především bitevních, ať už je to tedy Bitva u Slavkova nebo u Borodina, tak největší dojem udělala hned ta první, u Schöngrabenu. Na plátně evidentně neběhají pixely, ale skuteční herci a kamera létá na bojištěm jak jsem to nikdy neviděl. Nebo naopak je přilepena dragounovi a sledujeme jeho jízdu na koni z prvního pohledu. Všechno to jsou silné zážitky, které se Vás dokáží až fyzicky dotknout. Mistr davových scén Bondarčuk stejně dobře dokázala zachytit i interiérové scény tanenční plesů, ale co bylo podle mého nejtěžší na realizaci je pojetí příběhu. Knižní předlohu tolik neznám a možná proto jsem ve filmu chvílemi ztrácel a podrobným obsahem knih jsem se do něje musel neustále vracet, ale to hlavní zůstalo zachováno, drama tří hlavních postav. Škoda, že takových filmů se dnes a ani už nikdy jindy nedočkáme, tohle muselo být šíleně drahé a to je pro dnenšní komerční dobu nepřijatelné. (14.09.2016)

Túto verziu asi už nič len tak neprekoná. Len málokedy sa dá povedať, že tak veľké dielo dokázalo byť filmovo spracované na rovnakej úrovni. Azda aj preto, že východný svet dokáže svoje východné diela pochopiť dokonalejšie a navyše tu bol Bondarčukova genialita spojená s neobmedzenými prostriedkami, keďže film či superepos bol niečo ako vec štátneho významu. Dodnes v prepočte zrejme najdrahší film histórie, dokonca aj pred Kleopatrou a to napriek tomu, že komparzisti v tejto veci štátneho záujmu často hrali zadarmo. (22.03.2024)

Po čtyři večery jsem sledoval tuto filmovou sérii, v restaurované podobě nahrané Mosfilmem na Youtube. Nedovedu si představit sledovat to na notebooku, tohle potřebuje minimálně velkou televizní obrazovku (a nebo samozřejmě plátno). Díl první je nejdelší a dle mého nejlepší. Úžasné záběry kamery, její pohyb. Chlastačka s medvědem. Zpívající vojáci. Směšný duel na pistole. Díl druhý už tolik působivý není, i když scéna plesu je úžasná, stejně jako Ljudmila Saveljeva jako Nataša. Borodino je sice nejkratší částí, ale zároveň mě i nejvíce nudilo, přes svou mamutí výpravu. Kutuzov stojí a mele nesmysly. Napoleon čumí. Bezuchov chodí po bojišti a překáží. Čtvrtá část je solidním zakončením, které ovšem kvalit prvního dílu nedosahuje a horko těžko se chytá na díl druhý. (12.02.2021)

Jeden z největších mezi největšími velkofilmy v celých dějinách kinematografie, podle počtu komparsistů možná úplně největší. To samo o sobě samozřejmě nezaručuje kvalitu, většinou tomu bývá spíš naopak, protože spousta podobných filmů skončí u sebeokouzlení výpravnými davovými scénami, skrz které se jim jaksi nedaří proniknout k podstatě tématu a psychologii protagonistů. Tohle se ale naštěstí Vojny a míru netýká. K ústřední trojici Andrej Bolkonskij, Nataša Rostovová a Pierre Bezuchov se přidává ještě maršál Kutuzov, hlavní postava bitvy u Borodina, a pro všechny čtyři přitom platí, že je věnována dostatečná pozornost tomu, aby byl jejich vnitřní svět zprostředkován divákovi ryze filmovými prostředky. Komorní scény vytvářejí působivý kontrast k výpravným, které jsou nejen řemeslně dokonale zvládnuté (obě bitvy, tj. Slavkov i Borodino), ale v mnoha případech vynikají i mimořádnou invenčností. Platí to hlavně pro první velký ples Nataši Rostovové, který i po padesáti letech působí obdivuhodně intenzivním dojmem: všechny ty nápadité rakursy a pohyby kamery jsou pak brilantně zhodnoceny ve střižně. Režisér se nevýhýbá žádným prostředkům filmové řeči, ať už jde o dvoj- a víceexpozice, krátké černobílé sekvence, nebojí se ani polyekranu. Málokterý z těchto postupů používá jako princip, spíš jen nahodile a klidně třeba jen jednou v celé epopeji - a ono to přitom vůbec nepůsobí jako formální neujasněnost, naopak, divák si v duchu říká, že přesně do toho kterého konkrétního místa se to které konkrétní řešení výborně hodí. Za zmínku stojí i práce se všemi zvukovými složkami. Hudba je vynikající sama o sobě, navíc je dobře propojena s výraznými ruchy, a obě tyto zvukové vrstvy nepopisným, ale o to emocionálně silnějším způsobem koexistují vedle roviny obrazové. - Pokud jde o srovnání s americkou adaptací Kinga Vidora z roku 1956, nemyslím si, že je špatná. Ale málo platné, vedle Bondarčukova veledíla působí asi jako paperback s hezky barevnou obálkou vedle po všech stránkách dokonale propracované bibliofilie. - Kdybych měl před pouhými několika týdny ohodnotit hvězdičkami tento film na základě toho, co ve mně zůstalo z předešlé, asi patnáct let staré divácké zkušenosti, dal bych za čtyři. Naštěstí ale přiděluju body zásadně podle aktuálního dojmu a díky tomu teď nemusím hodnocení měnit na dnešních pět hvězdiček. K některým uměleckým dílům holt asi musí člověk dozrát. (02.05.2015)