Ve službách papeže

Započít film jako sérii záběrů na sochařská díla vzešlá z rukou Michelangelových, doprovodit je zasvěceným, dokumentárním komentářem... Proč ne... Ale k čemu to slouží? Sám mám pocit (a nemohu ho dokázat :( ), že k implantaci toho správného diváckého očekávaní. Zdůrazněním fakt, že M byl především sochař a malovat nechtěl, nás film tlačí k touze odhalit, co jej nakonec přimělo. K touze spatřit, jak jej práce nakonec "chytne". Předtravuje pro diváka prostředí, které snad by mu mohlo udělat těžko v konzumním žaludku. Věnuje mu záchytné body, pocit, že on tématu rozumí, ač je mu rozumněno za něj. Ale vem to nešť, sochy jsou krásné, jejich záběry střídmé, komentář pravdivý. Reedovi zřejmě o pravdivost šlo. Film příjemně zaujme spoustou detailů ve výzbroji vojáků, průběhu bitev, malířského náčiní, vzhledu postav (obsazení herců), architektury, interiérů, malířských technik... Věrohodnost zřetelného připadá mi značná, mé oko však není tak zkušené a má znalost dobových reálií dostatečná. A přece nemám pocit, že mi před očima ožívá Michelangelův svět. Mohou za to postavy a dialogy, které spolu vedou. Dialog se snad vždy skládá s ohledem na dvě věci: aby postavy mluvily v souladu s tím, co nám chce říci autor (či co s námi chce udělat) a aby mluvily v souladu s tím, jak by mluvily samy za sebe, podle svých tužeb a možností. V tomto Reedově filmu cítím převládnutí autora nad svým stvořením. Vzdělávání nám věnuje hodnotící glosy, snaha bavit slovní přestřelky a stěry hodné detektývů staré školy a uhlazených grázlů, obojí pak dětinské špehování Michelangelovy práce papežem s typicky infantilní otázkou: "A kdy už to bude"? neomylně následovanou odseknutím naštvaného dospěláka: "Až to bude!" Jen závěrečný rozhovor papeže s M o celém díle a stvoření vnímám značně pozitivně, ač i na něj bych mohl uplatnit svůj zlý metr. Existuje i druhý důvod, proč mi Řím oné doby nepřipadá věrný - sociální téma. Sociální téma o střetu moci s pracujícím. Ti druzí věrně drží spolu proti prvním. Jsou hrdí a vznešení. I prostitutka se vysmívá vojákům, neb je víc než oni. Ti první zase nechápou problémy druhých. Neuznávají je. Neříkám, že doba s sebou tento problém nenesla, divil bych se však, kdyby jej tak palčivě vnímala a narozdíl od toho se tak málo zabývala bohem, jak se film zabývá. Minimálně zasahuje láska mezi mužem a ženou. Je to vlastně až legrační. Zdá se, že jakási příručka HW říká, že mezi mužem a ženou se ve filmu něco musí dít. Žena se tu jakoby objevuje jen proto, aby vysvětlila, proč nebude mít ve filmu žena významnější úlohu. Tedy... Není tu milostné vzplanutí, není tu mnoho nábožesnství, i to sociální téma je spíše okrajové... Film vypráví především o tvorbě výzdoby Sixtinské kaple. Jak a proč začala, jak a proč probíhala, jak skončila. Kterak ji zformoval nejen Michelangelův tvořivý génius, ale i papežova neústupnost, tvrdohlavost, lišáctví a nakonec i vkus. Konečně, elektřina vzniká v ebonitové tyči (M), jen je-li třena liščím ohonem (p). I přes dílčí, byť dlouze rozepsané výhrady si v tomto ohledu film vedl dobře. Snad jen si mol odpustit největší klišé "malířských" filmů, umělce ztvárňujícího to, co zahlédl v přírodě, viděl v hospodě, potkal na ulici a co ho osvítilo ve snu. Byť k tvorbě ten málem mystický okamžik náhlého osvícení, kterému říkáme inspirace, dozajista patří, jde v mnoha případech určitě i o intelektuální proces, nejen manický záchvat kreativity. Kéž by mi toto nějaký film dokázal zprostředkovat. Ve službách papeže se tomu jen trochu přibližuje v již zmíněném závěrečném dialogu obou hlavních protagonistů. Jen přibližuje. Silné ***. (31.05.2010) (méně) (více)