Ve službách papeže

Primární otázka je u každého filmu pokaždé stejná: o čem film je a jakým způsobem toho dosahuje, jinak řečeno obsah a forma. Mohlo by se zdát, že na tom není nic extra složitého, jenže desítky různých interpretací, které se vytvářejí kolem některých filmů, a debat, co tím chtěl autor říci, ukazují, že zjistit, o čem vlastně přesně film je, není úplně snadné. Totéž se týká formy, poněvadž každý film v sobě kombinuje kostýmy, architekturu, hudbu, divadlo či výtvarné umění, a vypíchnout z toho všeho ten nejklíčovější prvek, který má vyšší váhu než ostatní (nějaký hlavní formální princip), rovněž není dvakrát snadné. Na obě stěžejní otázky nicméně existuje až překvapivě snadná odpověď: obsah nám odhaluje název filmu, zatímco formální dominanty různé ceny, které film získá, ale i neproměněné nominace. ____ (i) Konkrétně tady u tohohle filmu máme pět oscarových nominací, které nám dávají vskutku přesnou odpověď na to, kde tkví jeho nejsilnější formální stránky: dekorace, kamera, kostýmy, hudba a zvuk. Víc vědět netřeba. Ne že by bylo jakékoliv další nebo zpřesňující pátrání zcela kontraproduktivní, nicméně není od věci i přes zákulisní lobby a subjektivitu každého soudu akademikům někdy i věřit. ____ (ii) Co se týče obsahu filmů, na nějž dává odpověď jejich název: o čem je T2? O soudném dni. Hory mají oči? O horách, které mají oči, respektive nevyzpytatelnosti přírody. Tarkovského Nostalgie? O nostalgii. Americký gangster? O americkém gangsterovi (sám tento název je velmi uvědomělý). Nejlépe tuto skutečnost vystihuje přísloví pod svícnem největší tma: někteří lidé se zaobírají hledáním významu filmu desítky hodiny a přitom ho mají neustále před nosem přímo v jeho názvu. V tom mimochodem spočívá velká, ale nakonec typická ironie bratří Coenů, jelikož Big Lebowski není jménem hlavního hrdiny Jeffa Bridgese, ale jeho „ctihodného“ jmenovce. Big Lebowski je vystavěn na stejném principu jako většina dosavadních filmů bratří Coenů, principu neustálého napětí mezi zdáním a skutečností. Jinými slovy nic není, jak se zdá: Jeff Lebowski je jiný Jeff Lebowski, jeho židovsky přítel Walter Sobchaky (John Goodman) je vlastně polský katolík, filantropický milionář není ani filantrop, ani milionář, jeho unesená žena nebyla unesena a není milovaná, v kufříku s výkupným není výkupné a tak dále. Ale zpět k filmu Ve službách papeže. Ten sice možná mazaným způsobem prohazuje role obou postav, jelikož vypráví o sochaři, který maloval, a válečníkovi, který byl papežem, nicméně jeho stěžejní pointa je opět skrytá v názvu, nikoliv však v názvu českém, nýbrž původním: The Agony and the Ecstasy. Tento název ve spojitosti s hlavní postavou filmu, kterou je nepochybně Michelangelo (papež není než mecenášem), nám dokonce na postavě geniálního Michelangela dává odpověď na jednu z největších otázek dějin lidstva: co je to umění? Definice umění údajně neexistuje, je to jedna z těch velkých záhad, kterou zatím nikdo nerozlouskl. Až doteď. Umění = práce + krása, jinak řečeno agonie (utrpení a námaha) + extáze (vytržení člověka z průměru, potažmo talent schopný tuto krásu vytvořit). Nesmírně nadaný Michelangelo, který se roky lopotil na lešení s výzdobou Sixtinské kaple, velice přesně ukazuje, že každé velké umělecké dílo vzniká ze součtu práce a talentu. Einstein to řekl jednoznačně: 99% je píle, 1% talent, jedno bez druhého však nefunguje. Umění bez estetiky připomíná vůli bez talentu a uměním nikdy není, naopak umění bez práce má blízko k dnešním postmoderním rychlokvaškám, kdy někdo skočí ze střechy, rozplácne se na plachtě a tu vystaví v galerii, nebo během minuty naplácá barvy na zeď, což ale rovněž není uměním. Tento vzorec umění = práce + krása dokáže také zodpovědět některé známé otázky, jestli je komiks uměním (ano), proč můžeme prohlásit válečnou loď za umělecké dílo (spájí-li se v ní při stavbě práce s talentem lidí schopných té lodi vtisknout krásu, proč ne), a rovněž otázku, která je už dnes jasná, ale vždy tomu tak nebylo: je film uměním? Jistě, protože natočení jednoho filmu zabere včetně příprav a postprodukce měsíce a podílí se na něm desítky talentovaných lidí. Dokonce je odsud zřejmé, proč není film ohrožován různými mediálními fasádami, videomappingem, instalacemi v galeriích, videoartem nebo greenawayovskými výtvarnými stylizacemi a proč film není jen jednou z mnoha dílčích jednotek na obrovské mapě vizuální kultury, jak si někteří lidé, prorokující filmu dokonce zánik, dnes myslí – film možná nevyžaduje o mnoho víc talentu než tyto jeho konkurenti, ale o tolik víc práce, úsilí a času, že možná není nejdůležitější uměním, jak říkával Lenin, ale určitě nejumělečtějším. (19.12.2011) (méně) (více)