Planeta opic

Děti jsou morbidní. Nebo aspoň já byla. Ta mumifikovaná kosmonautka v sobě měla něco hypnoticky přitažlivého. Kolik lidí asi tenhle film přivedl k profesi patologa? Dnes mi působivější než závěr samotný připadá ten okamžik, kdy se druhý z těch kosmonatů otočí .... I když znám lidi, kteří by po tomhle zákroku konečně přestali vykazovat chování popuzené gorily. (29.08.2010)

Dětská neznalost mě kdysi připravila o pointu, protože jsem o ní jednoduše nevěděl. V komunistických slabikářích moc obrázků z imperialistických zemí nebylo. Po letech ale splácím další filmový (a především skladatelský) dluh. A po shlédnutí trailerů na ostatní díly myslím, že matné vzpomínky na ně nechám klidně spát. (30.10.2007)

Narozdíl od příjemně vzrušujícího počteníčka knihy Pierra Boullea, mě film zhusta vyděsil. Aby taky ne, viděla jsem ho ještě jako dítě, a ze strachu o kosmonauty, Novu i Ziru dlouho nevyšla, dokonce jsem nějakou chvilku trpěla fobií, že jsem buď na špatném místě ve správnou dobu nebo na správném ve špatnou dobu, nebo jsem prostě bez ohledu na místo a čas ta nesprávná osoba ................. :-)). (01.10.2005)

Konečně viděno v plné kvalitě na BD. Planeta opic je mistrovským dílem, které ani po 55 letech neztratilo nic ze své působivosti a naléhavosti. Takhle silně znepokojivý snímek se jen tak nevidí. Hodně velký podíl na kvalitách má samozřejmě dost strašidelná hudba Jerryho Goldsmithe, ale také sebejistá Schaffnerova režie a fantastická kamera Leona Shamroye, který vytvořil obrovské množství nádherných panoramatických záběrů, které by se daly zarámovat. Opičí masky z rukou Johna Chamberse jsou i dnes dost věrohodné a právem byly odměněny Oscarem. Hereckému obsazení vévodí stále sošný Charlton Heston a ani herci v opičích maskách se neztratí, byť jim ty masky dost znemožňují větší herecké kreace. Planeta opic je nestárnoucí a stále aktuální klasika, jejíž zdrcující závěr právem vešel do dějin světové kinematografie. (30.06.2023)

Zpochybňuje-li někdo uměleckost fantastiky (je to ruské hlubší i širší vymezení než klasická anglosaská sci-fi), měl by zhlédnout tento film nebo např. skvělá Čapkova díla (RUR, VĚC MAKROPULOS, KRAKATIT, VÁLKA S MLOKY, TOVÁRNA NA ABSOLUTNO) vedle mnoha jiných. To první i poslední, které od fantastiky můžeme i musíme očekávat, je přesvědčení, že svět budoucnosti, je-li zvláště dobře postižen, je "pouze" dokonale vyjádřeným, skrytým rozměrem naší současnosti. PLANETA se vyznačuje silným, ideově založeným příběhem, rozvíjejícím mimořádně nápaditou fabuli. Průhledná alegorie umožňuje na opičích hrdinech vyjádřit všechna negativa minulého století, aniž by bylo nutno sahat k faktografizující popisnosti. Trikové umění, použité v tomto filmu, zřejmě dalekosáhle předstihlo svou dobu; jisté je, že i dnes jeho projevy působí svěže a až neokoukaně. Ocenění zaslouží silný dystopický závěr, který tolik připomíná již zmíněný čapkovský pohled. Silné filmy nesnesou nastavovaná pokračování a PLANETA OPIC není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Čtyřicet let po premiéře je stále čemu se divit, co domýšlet, nad čím žasnout, proč odcházet oprávněně uchvácen a stržen. PLANETA patří určitě ke klasickým, zvláště silným dílům svého žánru. (21.02.2008)