Kakušiken: Oni to cume
The Hidden Blade
Režie:
Jódži JamadaKamera:
Mucuo NaganumaHudba:
Isao TomitaHrají:
Masatoši Nagase, Takako Macu, Hidetaka Jošioka, Jukijoši Ozawa, Tomoko Tabata, Čieko Baišó, Ken Ogata, Nendži Kobajaši, Min Tanaka, Reiko Takašima (více)Obsahy(2)
Láska a čest chodívají spolu. Podlost a lež také.
Další samurajský příběh slavného japonského režiséra Jódžiho Jamady se odehrává znovu v polovině 19. století, v provincii daleko vzdálené od hlavního císařského města Edo. Místní samurajové mají právě za úkol naučit se základům západní vojenské techniky, kterou zde má předvést a nacvičit císařský zmocněnec. Holandská děla a způsob pochodu v řadách je pro samuraje takovým mučením jako pro rybu plavat na suchu. Samuraj Munezó žije po smrti otce sám s matkou a sestrou jako jediný muž v rodině. Je mezi svými ženami spokojený, zejména s Kie, veselou venkovskou dívkou, která jim v domácnosti pomáhá. Sestra se však nakonec vdá, matka umírá a Kie zdánlivě najde také štěstí sňatkem s šikovným obchodníkem. Jen náhodou se však Munezó po čase dozví, že Kie v rodině manžela trpí a doslova polomrtvou ji unese zpět do svého domu. Tam se Kie uzdraví a Munezóův život se znovu prosvětlí. Takovým jednáním však Munezó pobouří veřejné mínění a do hry vstoupí svazující pravidla společenských kast. Munezó i Kie budou muset podstoupit těžké zkoušky, než se jim podaří nalézt společnou cestu.
Podobně jako v předcházejícím snímku z roku Soumrak 2002, rovněž inspirovaným novelou Šóheie Fudžisawy, se Jamada vrací do poloviny 19. století, v němž staletá profese samuraje i feudální řád v Japonsku pomalu spěly k zániku. Portrét samuraje nikoliv jako nelítostného bojovníka, ale jako člověka s přirozenými lidskými city, se zcela vymyká tradičně pojatým samurajským příběhům a vypovídá tak mnohem více o skutečném životě v dlouho uzavřené, pravidly svázané japonské společnosti. Film získal velkou diváckou oblibu a několik cen doma i v zahraničí.
(oficiální text distributora)
Videa (2)
Recenze (62)
Pomalejší a artově zpracovaný pohled na mizející samurajskou komunitu během reforem a modernizace v 2. polovině 19. století v japonském císařství. Yamada se tady vyhýbá obvyklé mytologii kolem samurajů a jejich umění vládnout mečem. Takže divák očekávající zuřivé bitvy a desítky zloduchů proklátých hrdinovou zbraní tady ostrouhá a režisér mu místo toho nabídne jeden tragicky vyznívající souboj, navíc podaný realistickým způsobem. Spíš mu jde o názorový střet mezi postavami, které charakterizují japonskou společnost své doby. Do výzbroje japonských jednotek už zřetelně pronikají palné zbraně a přes konzervativní odpor feudálních elit je jasné, že éra samurajů se chýlí ke konci. Trochu mi vadil charakter hlavního hrdiny, který svou naivitou a upřímností tak trochu budil dojem Limonádového Joea. Jeho rozhovor se správcem provincie ukázal hranice, kde se zásadovost mění v nepraktické blbství. Celkový dojem: 65 %. Při vyšším tempu a "evropštějšímu" herectví by to bylo za silnější 4*. ()
Předem nutno upozornit ty, kteří si pod spojením samurajský film představí akční řež, že tady je jediný šermířský souboj a trvá jen čtyři minuty. Tohle je tradiční drama o cti a morálce. Navíc z doby, která se dá označit jako soumrak doby samurajů. Jde zhruba o totéž období, o kterém byl americký hit Poslední samuraj. Jen to není stavěné na efekt, spíše to jde do hloubky (90%). ()
Jak přijde řeč na Yamadu, soudnost mě po Soumraku opouští, ani nezamává na rozloučenou - peču na nedokonalosti, prostě zbožňuju jeho styl, jak s humorem a smutkem zároveň zobrazuje život chudých samurajů, tak odlišný od našich představ zkreslených komiksama a akčníma kvákama. Je to fascinující se vším všudy, a jestli mě jejich extrémní pokora tváří v tvář nepřízni okolí (hlavně lidské blbosti a krutosti) někdy vytáčí, je to rázem napraveno nesmlouvavě hrdým odporem hlavního hrdiny, vyznávajícího zásadu "co tě nezabije, to tě posílí". Kvalita je v klidu srovnatelná s oscarovým Soumrakem, a basta. ()
Yôji Yamada je geniální režisér a tímto majstrštykem mi to dokázal už podruhé. Jen proto, protože mi první část "trilogie" (Tasogare Seibei) sedla o něco víc, protože ji miluji a mám zažranou pod kůží a toto mě až tak neoslovilo (a současně je jasné, že se Yamada do značné míry recykluje), nedávám hodnocení maximální. Na druhou stranu, přestože je čas (polovina devatenáctého století) stejný, přestože jsou témata podobná, je film zpracován jinak. Osobněji. A v asijské kinematografii "málo viděný" závěr se mi líbil. ()
Jen nechejme klobouky na hlavě. Za exotickou fasádou se schová leccos, a tak jsem byl i já na začátku asi dvacet minut nadšený. Ale pak už jsem se zorientoval. Příběh je zcela šablonovitá sociální romance. Uznávám, že ve srovnání s žánrově příbuzným Zwickovým Posledním samurajem je zde méně efektního pózování a kýčovitých obrázků a přece jen o něco více reality. Asi jako v pohádkách Boženy Němcové. Ovšem vzhledem k lokalizaci se tu namísto přebírání hrachu obracejí rýžové otruby. ()
Reklama