První den mého syna

Vše by se dalo shrnout do jedno či dvou slov, jak to udělal Vitex, ovšem mám v té mojí hlavě ještě pár dalších vět, které mě napadají. Například " věčným odpouštěním lidi nevychováte...". Ale jako poctivý uživatel použiji vlastních slov. Tým velmi zkušených tvůrců na správném místě. Jmenovitě - Helge, Havelka, Tarantík, Kostka i Pucholt. O Munzarovi netřeba psát, ten věděl, co dělá, a dodělal to opravdu skvostně. Helge často měnil zaběhlé tváře herců. Ve STARCÍCH se Vláďa Pucholt, jako herec, naklonil o 90° a Helge ho dotočil na 180°. Skutečně, nejen znalci Vladimíra Pucholta budou překvapeni. Munzar___v mých očích se změnil, trochu paradoxně, z inscenačního recitátora, na recitátora barového, ovšem ve stylu, který se jen tak nevidí. Krásně a konečně se nám zavlnil i Franta Němec. Ne trocha, ale kopa pohledů na různé životní filozofie, ovšem ona upřímnost se jaksi stále nedostavuje, tedy, než Olda dojde na břeh, což je mimochodem hlavní dějová linie. Tím se dostávám k práci Ladislava Helgeho, která je jako vždy precizní a velmi originálně pojatá. Vlnil se po svém a dělal to výborně. Je tu opět ona realita, ovšem zevnitř, z nitra jednice, od kterého jí divák přijímá. Tohle je psychologie, ovšem Helgeho, například Schorm by s tím zamával docela jinak. V tom je Helge originálně přesný. Osobitý pohled na mládež od Jarního Povětří doznává jasného vývoje. Zde není politika, zde je člověk v davu. Někdo chce řvát, druhej mlátit, další promlouvat po pár litrech bílého vína k tanečníkům, kterými stejně pohrdá a ten poslední se nechá dobrovolně profackovat....mlať, člověče, když nic jiného neumíš. Film o střetu s pravdou, jednom novopečeném tatínkovi, který lehce předběhne vývoj vlastního potomka, o bezradném chuligánovi, který umí i dokonale hlásit... "to je made in schlossen..." je pro československého diváka nutné vidět a přebrat po svém. (21.08.2013)

Brno jako fotogenické město je značně nezvyklé. Munzar jako sexy frajer je možná o něco nezvyklejší. Dodám, že oběma to hodně sluší. Munzarovi, který je zde v roli vhodné spíše pro svého dvorního dabovaného herce, Paula Newmana, to sluší více. Vizuálně je film velice vydařený. Příběh odpovídá době svého vzniku, snaží se o zobrazení života špatné mládeže, nejde příliš do hloubky, spíše hledá pro Jircka obhajobu a konfrontuje ho s vyspělejším vrstevníkem, který vede řádný život. (26.12.2020)

Kdyby se mě někdo zeptal, kdo je v naší kinamatografii mistrem sociálního dramatu, odpověděla bych Ladislav Helge. Už ve své provotině Škola otců ukázal, že umí podat příběh v širších souvislostech s pohledem dovnitř jednotlivých postav. První den mého syna je vyzrálým dramatem, ukázkou svou nesourodých světů. Šťastný novopečený tatínek, který má to štěstí že pochází z normálních poměrů a nezažil citovou flustraci, jako protipól zakomplexovaný potížista, který si doma moc lásky neužil. Jako démon celého příběhu se zjevuje šéf. Jeho flustrace je největší, vybíjí se na obou skupinách - na šťastných i zakoplexovaných. Úžasný příběh, kde jsem všem postavám rozuměla, na skvělém výsledku se podepsala výborná kamera i střih a hlavně kvalitní předloha a scénář z rukou Ivana Kříže. Míchaly se ve mně dva silné pocity - nadšení z filmu a lítost, že toho Helge nemohl natočit víc. Pro mě s osobním přesahem, hrdý tatínek nakupoval mečíky ve stejném květinářství, jako já svatební kytici a navšívil svého syna na Obliňáku kde jsem odrodila obě své děti. (05.03.2016)

Filmy Ladislava Helgeho mají velkou výpovědní hodnotu o své době, její dějiny však tvoří jen sotva. Generační neporozumění mezi Oldou a Jirkou lze paradoxně aplikovat i na Helgeho vztah k tvorbě nové vlny. První den mého syna je kvalitativně nevyvážený, dobré nápady kazí náladová režie. Postavy nejsou psychicky dobře zvládnuté, pokud se o to ovšem autor vůbec pokoušel. Spíš každá z postav reprezentuje jen určitou ideologii či segment společnosti, než by vystupovaly jako individuality. Pokud bych tento film hodnotil jako artefakt 60.let, dal bych 3, ale jako samotné dílo (i přesto že není nudné) ze mě víc jak dvě hvězdy nevytáhne. (09.03.2009)

Poetika autentických, starých, ale stále žitých, otevřených i skrytých lokací. Kdyby ničím jiným, tak už jen tímto mají Helgeho filmy (oba, které jsem dosud viděl) svou krásu a trvalou hodnotu. Zde Brno a jeho dnes už neexistující místa. No a k tomu tedy "queer tématika" - anotace, která mě předem spíš odrazuje, jako něco mimo můj záběr, ne-li něco, co mému záběru překáží. Jsem si myslel. A? Podle některých diváků je tam teplej snad úplně každý, jiní diváci naopak sdělují, že tam teda nic "queer" nevidí. Síla Helgeho filmu je mimo jiné v tom, že oba tyto pohledy jsou legitimní. Půl století po svém vzniku může diváka velmi subtilně oslovovat způsobem, jakým svého současníka oslovoat asi nemohl (a jakým by na druhé straně sotva mohl - stran dotčené tématiky - oslovovat i zcela totožný film vziklý až dnes). Ostatně slovo "tématika" jsem nezvolil šťastně, naopak Flakotaso příhodně "unikátní queer podtext"; tématika je zde jiná, ale podstatný je právě onen "podtext" a koexistence nemožnosti jeho samozřejmé konstatovatelnosti s možností jeho hypertrofizace. To v součinnosti s Helgeho poetikou vyvolává něco úplně jiného než nutkání k interpretaci. Skutečně by stálo za studii či poučený esej, jak to, že zrovna Helge je pro širší publikum (donedávna i pro mne) autor již prakticky neznámý. Ze zdejších komentářů stojí za přečtení zvláště Marthosův. (02.02.2018)