Výkřik ve tmě

Smutný a cielene chladný film o strate toho najcennejšieho v živote. Meryl pri svojej návšteve v Prahe spomenula práve A CRY IN THE DARK (a IRONWEED) ako tie, o ktorých sa málo vie, ale ona je na ne obzvlášť hrdá. Filmársky nijak objavné, herecky veľmi veľmi dobré. VERDIKT: Vinní nech sú tí, ktorí málo plačú. (29.05.2009)

Mottom jednej knihy Alberta Camusa je: Kto neplače na pohrebe svojej matky, skončí na šibenici. Spomenul som si naň pri sledovaní austrálskej drámy Výkrik do tmy, nakrútenej podľa skutočnej udalosti. V nej ma nezaujala iba Meryl Streep, vynikajúco stvárňujúca postavu Lindy Chamberlain, ale aj proces vytvárania verejnej mienky, v ktorom vášne a predsudky zohrávajú porovnateľnú úlohu, ako neúplne a médiami účelovo upravené fakty. A v Austrálii, v ktorej vďaka prvým várkam imigrantov nemajú ich potomkovia ďaleko k skratovým a násilným alternatívam zdĺhavých a komplikovaných súdnych procesov, v tej Austrálii nepomôže pri hľadaní pravdy ani porotný systém. Film ako celok nebol síce ničím objavný, ale neľutujem, že som si ho pozrel. (20.07.2011)

Já osobně si nemyslím, že kvalita snímku by měla nutně stoupat či padat spolu s výkonem Meryl Streep. Ač mám tuto madam velice rád, ač ji bezmezně obdivuji, za největší přednosti Výkřiku ve tmě považuji myšlenku a následný obsah. Ono není bezpodmínečně nutné, aby nám někdo (či něco) zcizilo dítě ze stanu. Procitnout a přemalovat své růžové brýle na realističtější barvu můžeme i za pomoci mnohem méně závažných událostí. Je hezké předat svou zkušenost druhým lidem, aby bylo zabráněno budoucím neštěstím. Kde je ale hranice mezi touhou pomoci druhým a touhou zviditelnit sebe sama? Jak odmítnout žádosti o uveřejnění osobního příběhu, aby to neznělo alibisticky a nebudilo podezření? Na kterou stranu ukročit před smečkou všežravých hyen? Výkřik ve tmě je bravurně zpracovaným propletencem otázek a odpovědí, které všichni moc dobře známe z běžného života. Nemaskuje se za velkolepou hudbu nebo uhlazené vizuální provedení. Je suchým, názorným a realistickým pohledem do duše společnosti. A za takový budiž mu vysloven jeden veliký dík! Jo a Meryl, tak ta byla famózní! (13.07.2011)

Abych se přiznal, na tento film jsem se po přečteních některých komentářů zde velmi těšil. Bohužel musím říct, že má očekávání ani za mák nesplnil. Celý film mi přišel takový rozvlečený, bez pořádného spádu. Meryl Streep mi přišla v každé situaci téměř stejná, jako kdyby s ní ztráta díděte nic nedělala. Zvláště v klíčové scéně, kdy v kempu o dítě přišli, tam se mi zdálo, že se Meryl Streep snaží, aby si diváci mysleli, že jí na tom dítěti záleží (což by asi mělo, když hrála jeho matku), ale pro mě to tak nevyznělo. Mnohem lepší výkon pro mě představoval Sam Neill, který si zahrál jejího muže, zvláště se mi pak líbil, když jako manžel prožíval zoufalství ze soudů. (15.06.2010)

Skutečný případ, skutečný tlak médií, skutečný hon na čarodějnice. Odvlečení kojence psem dingem při dovolené v kempu rozpoutal mediální peklo, kterému musejí čelit manželé Sam Neill a hlavně kritiky velebená Meryl Streep. Veřejnost verzi manželů nevěří. A není sama. Při znovuotevření případu, ve kterém matka čelí obvinění z vraždy dítěte, se oscarová herečka neprezentuje pouze jako oběť. Jenže široké okolí nerespektuje, že sílu k tomu, aby překonala šok ze ztráty dítěte, čerpá ze své hluboké víry. Působí tak chladně, navíc dělá špatná rozhodnutí při poskytování dalších a dalších rozhovorů. A média si vezmou jen to, co se jim hodí. Přesto se tahle mediální bašta stává i obžalobou společnosti, která prahne a vždycky bude prahnout po senzacích. Ač nakonec manželé zvítězí, za návrat do normálního života budou bojovat už navždy. Někomu může úsporné herectví vadit (Meryl opravdu netrpí jako „správná“ matka, která přijde o to nejcennější), a také to, že tvůrci nejdou příliš po emocích, jiní naopak ocení celistvost vyprávění. 70% (11.09.2016)