Dítě

Další velice povedený sociálně zaměřený film. Hodně zajímavý - i díky naprosté absenci hudby, syrový, a přitom nebo právě proto tak opravdový, až depresivní. Konečné vyznění možná po tom všem trochu překvapivé, ale o nic méně uvěřitelné, ba spíš tajně vroucně očekávané. V každém případě hodně působivý film. Mé druhé setkání s bratry Dardennovými a poskytli mi opět silný filmový zážitek. (30.06.2009)

Od doby, kdy jsem poprvé viděl filmy Roberta Bressona (řekněme takové tři čtyři roky zpátky), na mě z plátna nedýchla taková nestrojenost a věrnost realitě. Jistě by se tu dalo polemizovat o spoustě věcech, ale v zásadě Dítě reprezentuje směr, jakým se může ubírat kinematografie ve snaze plnit nějaké vyšší úkoly - ať už formální, nebo svým sociálním poselstvím. Myslím, že odpor k tomuto filmu vychází především z neschopnosti potlačit své naučené požadavky, aby námi film manipuloval. (24.04.2006)

„Kde je?“ - „Dal jsem ho k adopci.“ - „Kde je?!“ - „Prodal jsem ho. Půjdu nahlásit na policii, že ho ukradli v parku. Uděláme si další.“ A Sonin pohled vržený po Brunovi řekl vše…Bratři Dardennovi mě nadchnuli filmem Dva dny, jedna noc. Ale nastavili si u mě laťku tak vysoko, že jsem dlouho další jejich snímek odkládal. Nakonec jsem zkusil Dítě. Jestli jsou oba filmy v něčem odlišné, tak k přístupu k hlavním hrdinům. Zatímco Sandře ve Dva dny, jedna noc divák fandí hned od začátku, ve snímku Dítě si publikum hledá cestu k Brunovi podstatně obtížněji. Je sice hezké, že v „tom“ umí chodit, zvládá (nelegálně) shánět peníze, má podnikavého ducha a je s ním zábava, pořád je to bezskrupulózní jedinec, který nezná hranice. A ve chvíli, kdy si ukousne až příliš velký krajíc, není jednoduché s ním sympatizovat a fandit mu, aby vše napravil. A je jen na divákovi, zda ho za jeho krok vezme na milost (závěrečná scéna má svou sílu). Myšlenkově to není tak výživná potrava, přesto film nenudí a nabízí solidní porci autenticity. Dám slušné 4*. (16.10.2022)

Jestli něco nemusím, tak filmy o hloupých lidech. A snímek L'Enfant o lidské hlouposti je. Těšil jsem se, že snímek bude popisovat složitosti lidského života jako je založení rodiny v ne zrovna ideálních podmínkách, ale místo toho divák sleduje životní trampoty a neschopnost jednoho primitiva. Navíc film téměř postrádá jakýkoliv příběh, díky čemuž je devadesáti minutová stopáž místy téměř k nevydržení. Spousta scén se v nepatrných obměnách neustále opakuje a sledovat jednoho tupce, jak chodí od ničeho k ničemu, sem tam něco ukradne a vyšmelí se dá tak maximálně hodinu. Pro jednoho vrcholné umění, pro druhého nuda k pokálení a já zde umění a filmařskou zručnost rozhodně nevidím. Herci se snaží, ale Renier stvárňuje natolik primitivní postavu, že k němu nelze přivyknout a talentovaná Déborah Francois vlastně nemá co hrát, ale tu naštvanou pózu jsem jí celkem žral. Celé je to chladné a realistickým stylem natočené, ale pro mě nepříliš uvěřitelné, kde slabý (uměle hrocený) příběh zabíjí vše ostatní. (03.10.2013)

S bratry Dardenneovými jsem přišel poprvé do styku na karlovarském festivalu prostřednictvím filmu Rosetta. Na stojáka v poslední řadě v Divadle Husovka jsem byl nadšený jako z Bressonovy Mušky. Dítě se nevymyká jejich "standardu" sociálního vcítění a stejně jako onehdy ve Varech jsem měl znova pocit, že objevuji film. Pryč všechna ta klišé a hloupé promluvy postav, žádné mluvící hlavy. Dva nevyzrálí prosťáčci, kterým se do životní cesty připletlo novorozeně. Výpověď o generaci periferie, která se setkává s podobnými problémy jako ty předchozí (generace). (19.12.2010)