Dítě

Čakal som väčší masaker, ale to by už potom asi nebolo také skutočné. Dnešní nezávislí Američania by z toho možno urobili šok, akým boli svojho času Kids (kde tie časy plné lásky sú?), naopak títo Belgičania akoby po vzore "závislých" filmárov vniesli do svojho príbehu aj čosi pozitívne. A čuduj sa svete, ono im to zafungovalo! Šikovní chlapci = šikovne urobený film. ...jo! a na tom Tetsuovom komente tiež niečo bude. (09.05.2007)

S bratry Dardenneovými jsem přišel poprvé do styku na karlovarském festivalu prostřednictvím filmu Rosetta. Na stojáka v poslední řadě v Divadle Husovka jsem byl nadšený jako z Bressonovy Mušky. Dítě se nevymyká jejich "standardu" sociálního vcítění a stejně jako onehdy ve Varech jsem měl znova pocit, že objevuji film. Pryč všechna ta klišé a hloupé promluvy postav, žádné mluvící hlavy. Dva nevyzrálí prosťáčci, kterým se do životní cesty připletlo novorozeně. Výpověď o generaci periferie, která se setkává s podobnými problémy jako ty předchozí (generace). (19.12.2010)

Reálné a živoucí natolik, že nezbývá nic jiného, než se smířit s tím, že podobné příběhy zkrátka někde nejen v belgických ulicích existují. Příznačně se pak ale nabízí otázka, jak k podobně nestylizovaným a bolestným filmům přistupovat. U bratří Dardennů jsem schopný veskrze ohodnotit jen to, do jaké míry myslím na kritérium věrnosti reality, resp. do jaké míry si myslím, že je mi odvrženo přemýšlet o příběhu jako konstruktu. Netuším, proč je mi Dítě zatím z mé mlhavé znalosti obou Belgičanů nejbližší; asi za to může fakt ne striktně jednoznačných postav. I když jsou obě hlavní postavy víceméně nezodpovědné, stále je možné je spatřovat i jako oběti, byť zkratkovitě jednající. Jenže není to i v ostatních filmech bratří Dardennů? A není to i tím, že mi každý nově viděný film připadá jako jejich nejlepší? Polemika nad počtem hvězdiček je veskrze zbytečná. Všechno ty filmy jsou výseky té stejné umolousané reality, všechno je to ten jeden fikční svět. A jednou jsem si tenhle pseudointektualismus napsat u Dardennů prostě musel. Tak. (19.04.2016)

Biblický příběh. Moc se mi líbí, co tady napsal Tetsuo. Je to o něčem v srdci, ve svědomí, naléhavé a smutně to bolí. Jistě že je jakékoli ocenění nenutným darem za píli a vroucnost úmyslu belgických dvou bratrů, ale potěšení z jeho zisku může zahojit jizvy po výtoku citů, které ze sebe herci, Jérémie Renier ad. snad s pomocí Stanislavského vydali. (15.05.2010)

Vyjímečně syrové (pozor, nezaměňovat se surové) drama, které má až dokumentární charakter. Naprostá absence hudby (dokonce i u titulků) a dalších jiných filmařských berliček a příkras nechává diváka plně se pohroužit do příběhu samotného. Scénář je velmi dobře napsaný, žádné kudrlinky, pěkně civilně a od kosti. Jde se přímo k věci. S tím samozřejmě souzní i herecké výkony. Nerozptylován ničím jiným se může divák plně soustředit na gesta a mimiku hlavních představitelů. Nevědět, že J. Renier už v jednom starším snímku bratří Dardennů hrál, tipoval bych ho na člověka z ulice, který nehraje, ale žije. Tipoval bych, že kamera je opravdu nezůčastněný pozorovatel, ale ne! Renier je herec a v L´ Enfant dokazuje, že velký. Stejně tak Dardennovi ukazují, že velmi působivý, neřku-li strhující film, se dá natočit lidsky, bez pompy, triků a patosu. Nádhera. Dostalo mě to i na podruhé. (12.02.2008)