Město ztracených dětí

Jean-Pierre Jeunet rozděluje diváky svých filmů na skupinu příznivců, kteří obdivují jeho bezbřehou fantazii, smysl pro ironii a nadsázku, a na skupinu ostatních, kteří krčí rameny nad podivnými hříčkami, které postrádají děj a jsou zaplněné bizarními postavami, se kterými se nedokáží ztotožnit. Město ztracených dětí je doslova ztělesněním režisérova stylu, je to snímek, který patrně nejvíc charakterizuje jeho přednosti i nedostatky. Dějová linka je chatrná, ale vše vynahrazuje Jeunetova hravost, fantazie a výtvarný styl. Jeunet vyšel z alternativního komiksu, pro který je typická groteska, provokativnost a výtvarný experiment. Nemá nic společného s klasickou komiksovou superhrdinskou a dobrodružnou tvorbou amerického stylu. Jeunet by byl ideálním režisérem filmů např. podle Maxe Anderssona nebo jiných alternativních artových komiksových tvůrců. Je rozkošné sledovat všechny ty ulítlé postavičky, dekorativní prvky a vůbec celý ten zvláštní svět, který v Jeunetově fantazii vznikl. Jako vždycky obsadil Jeunet do klíčové role svého dvorního herce Pinona, kterého tentokrát sedmkrát namnožil, aby ho žádný divák nepřehlédl. Pro ty úžasné kulisy a pro tu neopakovatelnou atmosféru nemůžu dát méně než pět hvězdiček. Celkový dojem: 90 %. (07.04.2009)

Jean-Pierre Jeunet se svým tvůrčím souputníkem Marcem Caro vybarvili a rozhýbali ilustrace z knih Julese Vernea, zatopili pod kotlem fantasknosti a doufali, že pečlivě zkomponované scenérie a všudypřítomné bizarnosti znamenají víc, než kvalitní scénář. Ten je tu skutečně jen proto, aby jednotlivé obrazy pospojoval a dal divákovi pocit, že pouze nesleduje osobitou vizualizaci dětských fantazií, v níž se odkazuje na estetiku letitých fantastických děl... Jenže tomu tak prostě není a ani vynikající Judith Vittet - představitelka podezřele vyspělé Špetky tuhle bolístku nemůže přelepit. (01.02.2009)

Nikdy by mě nenapadlo že chlápek, který mě kdysi okouzlil poetickou, rozvernou a vtipnou Amélií z Montmartru, mi zkazí den jedním z nejhnusnějších fantasy příběhů, jaký jsem viděl. Stylisticky je to parádní, vizuál neživých předmětů je dokonalý. Děti, představitelka Drobka speciálně, jsou kouzelné a bizarní postavy skvěle obsazené i zahrané. Spousta vynikajících a velmi neotřelých nápadů a s tím souvisejících scén, vytváří hravou směsici smrdutého fantasy artu...který nesnáším. Podobně jako někdo zvrací ústřice a jiný je miluje, tak já mám problém s příběhy o pokřivenostech, které se odehrávají ve světě, kde slunce svítí jen aby vám vypálilo oči, hudba hraje jen aby z vás udělala zabijáka a láska vede nevyhnutelně k tomu, že vás zabijí. A neospravedlní to ani ty dvě hřejivé scény v závěru, ani happyend, který už tu slizce úchylnou atmosféru nemohl překrýt. Tento film strkám do šuplíku k "pohádkám" J. Herze, kterého považuji za krále hnusného artu. Totálně mimo můj vkus a preference. A to jsem si myslel, že největším úletem Jeuneta byl Vetřelec: Vzkříšení. Zlatej Alien. (17.01.2022)

„Bol raz jeden smutný vynálezca. A nemal sny.“ Ešte stále pokladáte Terryho Gilliama za hračkára? Stále si myslíte, že životnou rolou Rona Perlmana je Salvatore? Stále sa vám nezdá ponižujúce, do akých rolí Dominiquea Pinona obsadzuje Hollywood? Stále si myslíte, že režisérov neskorší VOTRELEC: VZKRIESENIE je vizuálna žranica a že AMÉLIA Z MONTMARTRU spadla z čistého neba? Tak si pozrite MESTO STRATENÝCH DETÍ a uvidíte, čo ste ešte nevideli (12.01.2008)

Unikátny svet, plný bizarných ( ale určite nie nereálnych ) postavičiek. Zodpovedný za výpravu a kostýmy si môžu potľapkať po pleci, tvorcovia scenára zase vzdychnúť, že to mohlo byť aj lepšie. Tak či tak, ide o raritku vo svetovej kinematografii, ktorú by sme my všetci obdivovatelia pohyblivých obrázkov mali ( niekedy ) vidieť. (13.01.2017)