Babička

Toto skvělé dílo můžu vidět mnohokrát, neboť závěrečný konec má stále stejnou sílu i dnes, kdy si vzpomenu na svou již zesnulou babičku. Oproti pozdějšímu barevnému zpracovaní pohádkovější a malebnější s perfektně načasovanou dramatickou hudbou. V oblibě ho má každý, kdo podle tohoto předobrazu stejně krásně vnímá některou se svých vlastních poznaných babiček. Terezie Brzková totiž jakoby vypadla z knižní předlohy. (06.03.2010)

Vždy s dojetím. Vždy s pokorou. Vždy s nostalgií. Tak takhle vidím babičku já. A děkuji Františku Čápovi, že se mu podařilo tak překrásné dílo. A děkuji hercům, protože navždy bude černý myslivec Gustavem Nezvalem aViktorka Jiřinkou Štěpničkovou a babička bude Terezií Brzkovou a Marie Glázrová bude hraběnkou..... :-)) (26.10.2011)

Nadprůměrné dílo české kinematografie protektorátní éry se ne náhodou soustředilo na jednu z nejkrásnějších a největších knih naší literatury - BABIČKU tragické Boženy Němcové. Úcta a láska k prostému českému člověku, vůle po životě ve vzájemné úctě a klidu i smíru, jimiž je možno také řešit lidské spory, to všechno je vtěleno do tohoto mimořádného díla. Mnoho napoví jména tvůrců scénáře (Karel Hašler, Václav Wasserman) i režiséra (František Čáp, pozdější spoluzakladatel moderní jihoslovanské kinematografie titovské éry). A ještě více dopoví výkony - a následně i jména - hlavních představitelů. Terezie Brzková se stala přímo symbolem moudrého vědoucného ženství Magdaleny Novotné; Tanské mladičká Barbora-Božena Němcová by snad i dodatečně měla být doceněna; další spolukomentátoři tu vyjmenovali řadu srovnatelných alternativních hereckých kreací. Bez těchto zvláště účinných forem protinacistické rezistence není možno postihnout hloubku odporu a nepřátelství, které naši předkové chovali vůči německým okupantům, a následně i postoje, které vedly k nedoceňovanému Květnovému povstání českého lidu. Tragičnost tohoto nacisty a henleinovci vynuceného ukončení dlouhostaletého německo-německočeského soužití vynikne i na příkladu samotné Němcové. Zatímco z Barbory Panklové se stala horoucí česká vlastenka a hvězdná spisovatelka i tragická veřejná činitelka své doby, její bratři, další postavy BABIČKY, se do rodných Ratibořic podívali v roce 1866 jako Němci, vojácí okupační pruské armády. Půdorys vlasteneckého sentimentu v nejlepším slova smyslu, který do filmu vnesl zřejmě právě Karel Hašler, budí i po desetiletích oprávněný respekt. A úctu a vážnost, které nemají daleko k slzám vykoupení a katarze. (20.10.2007)

Asi se tato verze skutečně více blíží knize, nepopírám to, knihu jsem nečetl. Ovšem právě pro absenci knižního srovnání můžu porovnat obě verze Babičky, které jsem viděl. Tu z roku dvacet jedna asi už nikdy vysílat nebudou. Barunka a Babička je mi více sympatičtější právě v mladší a barevnější verzi. U Barunky je to ještě pochopitelnější, když ji hraje úžasná Libuše Šafránková, která se mimochodem narodila až třináct let po natočení tohoto filmu. Naopak Viktorka se více povedla zde. Ve verzi z roku sedmdesát jedna je to doslova blázen. Tady ji stvárnili jako opravdovou nešťastnici docela poeticky. Ovšem v mladší verze se zaměřuje spíše na vykreslení vztahu mezi Babičkou a Barunkou, což zde chybí. Pouze Babička v závěru na Barunku čeká. A také se mi nelíbí poněkud useknutý konec. (13.07.2020)

Nejlepší naše zfilmovaná Babička podle proslulého románu od Boženy Němcové a to jednoznačně a bez nějakých větších pochyb. Navíc téměř v ideálním hereckém obsazení. A to nejen od samotné babičky, ale i třeba Viktorka v podání Jiřiny Štěpničkové, nebo například černý myslivec (Gustav Nezval) byli vynikající, a stále až do dneška je mám uchované ve své paměti. O třicet let starší dvoudílná televizní od režiséra Moskalyka už takových kvalit nedosahuje. A na mě osobně tolik už nezapůsobila, chybělo ji prostě nějaké to kouzlo navíc, možná to byla jen (černobílost filmového obrazu, a film pojatý takřka v polo dokumentárním stylu), i ten stařičký venkov čtyřicátých let na mě působil prostě nějak věrohodněji než ten už socialistický sedmdesátých let. Co se ale týče hlavní představitelky to zas všechna čest herectví Jarmily Kurandové. Terezie Brzková jedna z našich vůbec nejstarších hereček, vytvořila opravdu nezapomenutelnou roli, a asi i svojí největší, opominu -li například ještě bravurní výkon v Barboře Hlavsové. Byla to herečka která nemusela nic přehrávat, hrála prostě jen sebe sama takovou jaká byla ve skutečnosti. Ostatně není se čemu ani divit..Lidé v té době tedy v Rakousko-Uherském mocnářství byli prostě jinak vychovávaní než ty prvorepublikový a posléze ty odchovaní socialismem. Za 4* byl to opravdu pečlivý přepis o obecné představě a vizuální podobě naší národní klasiky. (01.11.2006)