Ararat

Atom egoyan nepatrí k najprístupnejším režisérom a rovnako jeden z jeho osobnejších filmov taký tiež nie je. O arménskej genocíde sa toho v našich končinách nevie (teda ak nepočúvate System of a Down) a autor sa s touto látkou vysporiadal viac než dôstojne. Na príbehu nakrúcania filmu o genocíde prelína históriu so súčastnosťou a zároveň ukazuje aký by mohol byť iný prístup k tejto látke (teda zobrazenie príbehu v naturalistickom štýle). On však volí cestu umeleckejšiu, ktorá však pre bežnejšieho diváka zároveň nie je tak atraktívna a viac ju docenie návštevníci filmových klubov. Tých však zase nemusí zaujať príbeh kanadských Arméncov, ktorý je miestami torchu príliš klišé a preto to tento film nemá ľahké. Mne sa však páčil a považujem ho za nadpriemerný (70%) a podiel na tom, má aj slušné obsadenie prevažne dvorných Egoyanových hercov ako A.Khanjian či E.Koteas a zo známejších C.Plummera. Teda celkovo zhrniem umelecká výpoveď, ktorej problémom je práve prílišná ambicióznosť, ale zároveň zaujímavý film o málo známeh histórii. (06.05.2005)

Snímek, který dává vědět o zapomínané genocidě, se kterou je těžké se vypořádat bez vypořádání Turků, o současném nazírání na toto a související témata, o víře, s níž je otřásáno. Vážím si autorových ambicí, ale byl bych skutečně radši, kdyby natočil prostě jen silný film, tahle látka si to jistě zasluhuje. (24.05.2011)

Film odehrávající se na mnoha podlažích, přičemž my můžeme vidět děj pouze na jedné, dle libovůle režiséra. Teď už by sem mohlo přidat další patro, třeba s názvem Nagorno-Karabakh. Ten, kdo ostejně jako já louskal v mládí werfelovky, včetně 40 dní Musa Dagh, se už sotva kdy zbaví jejich vlivu. Netřeba polemizovat o tom, co bylo a nebylo, ale o tom co je a není v Ergoyanově filmu. - A kdo si navíc přečte scénu z knihy Ivo Andriće Most přes Drinu, jak se správně naráží na kůl, bude pravděpodobně zbaven všech "tureckých" iluzí. (07.10.2023)

Najlepšie na Egoyanovom Ararate je, že ide čiastočne o film o filme, a že svoj príbeh podáva presne opačným štýlom, jak pátos vojnového filmu ktorý natáčajú. Filmu, kde sa znásilňujú ženy, zatiaľ čo ich deti držia za ruku. Tieto scény tam sú, slúžia ako memento mori, spomienka, ktorá v rámci rozprávania funguje v druhom pláne, pričom sa väčšinu stopáže tvári, ako nosná téma. Napokon ide o vyrovnávanie sa s minulosťou, s minulosťou krajiny, a vo vedľajších dejových líniách, aj s minulosťou vlastných rodín. A je to tým silnejšie, čím dlhšie nechávajú spomínané scény mlčať... Videné v rámci Challenge Tour 2015 (02.04.2015)

Škoda námětu. O arménské genocidě se toho nenatočilo tolik, aby nebyla škoda, když se promrhá příležitost. Autoři své sdělení natolik zkomplikovali, že se pro nepřehlednost stalo téměř nesrozumitelné. Někde v půlce jsem podlehl nutkání netrápit se tím, jak to vlastně myslí - výsledku to v mých očích nepomohlo. (15.12.2013)