Mlhy na blatech

Není divu, proč se tento film za našeho režimu moc nepromítal, bylo tam poněkud přepánbíčkováno. Ale to je nutné přehlédnout. Tenhle film jinak patří k jedinečným dílům naší kinematografie. Zajímavá u mě byla konfrontace dvou českých legend dvou hereckých generací - Zdeňka Štěpánka a Rudolfa Hrušínského. Ten v dobách svých počátků ještě poněkud přehrával, čímž ale zdůraznil rozdíl mezí ním - schovancem, a slabošským sedláckým synkem (V. Salač). Jarmila Smejkalová byla méně výrazná, Průchova scéna opilce byla opravdu skvostná. (31.10.2020)

Musím říct, že v takové roli jsem Rudolfa Hrušínského viděla úplně prvně a dost mě překvapil. Hrál takového drsného samorosta, který si dělal všechno, co chtěl a za práci taky uměl vzít, ale na venkově to jinak nešlo. Muselo se pracovat od božího rána až do večera. Tohle je přepis Klostermannova románu? Já znám Klostermanna jako básníka Šumavy. O tom, že by ve svých dílech zabrousil i do Jižních Čech jsem neměla ani ponětí. Ale pořád jsem si říkala, že mi na tom filmu příjde něco povědomého. Jen jsem nemohla přijít na to, co to bylo a on se z toho vyloupnul můj oblíbený spisovatel. Vlastně kvůli němu mám Šumavu vrytou pod kůží a miluju ji. (07.07.2011)

Hrušínký tu typově předznamenává postavy romantických mladíků o dekádu později představovaných Eduardem Cupákem a Luďkem Munzarem, z hereckých představitelů se mi tu nejvíce líbil Jaroslav Průcha v roli zdeptaného sedláka léčícího svůj bol v alkolu (zdá se mi, že jeho nejzajímavější filmová role). Dobově ukotvený je scénář, kdy český patriotismus (založený na sepětí s českým venkovem) pod nacistickými otěžemi bojoval i takto filmově (a kdy destruktivní rebel poznal svou společenskou roli). Čápův senzualismus (třebaže se skvělou Pečenkovou kamerou) na Kršku nemá, ale i tak dobré a dnes stěží realizovatelné. (07.06.2010)

Rebel Hrušínský pobíhá po blatech a buduje kariéru místního Krále Krysy, a to za zády svého pantáty a pod nosem vrchnosti. Jediným minusem dramatu (které dle titulků „natočil František Čáp podle jihočeských vyprávění“ a jméno Klostermann se tu vůbec neobjeví) je překotně idylický konec. Ten se dal možná čekat – na rozdíl od vynikající kamery, rámující kravky jdoucí na pastvu, venkovskou práci zaniklých dob a krajinu vůbec – úvodní scéna, kdy se skrz průsvity v korunách stromů dostáváme k jako socha nehybnému Vojtovi zasazenému po pás do vody, s nahým trupem a s trojzubcem v jedné a loučí v druhé ruce, zatímco po blatech se valí mlhy, je překvapivá a skoro mýtická. Druhá věc je erotické dusno jak před bouřkou. Jinak živelný Vojta se snaží ovládnout, ale Apolenka mu to rozhodně neulehčuje, když za ním přijde do sena nebo se povaluje v trávě a pozoruje šnečí páření. No a scéna „Vykasej si sukni, ať si ji nenamočíš“… (02.03.2020)

Koncem protektorátního období se režisér František Čáp opět vrátil k tematice českého venkova. Pro svůj další film si zvolil román Karla Klostermanna, zasvěceného znalce jihočeského kraje a místních obyvatel. Rozsah a zejména šíře selské epopeje z počátku dvacátého století vedly režiséra ke kompromisu. Do středu filmového příběhu se místo tajuplného prostředí jihočeských Blat dostali čeledín Vojta a jeho věkoví vrstevníci Václav a Apolenka, kteří jsou k Vojtovi silně citově vázáni. Apolenka neuvědomělou láskou, pro bázlivého Václava je nedostižným vzorem a autoritou. Závěrečná proměna hlavního hrdiny odpovídá klasickému syžetu obdobných filmů té doby, v nichž je vyzdvihována čest a upřímnost. Na filmu se spolupodílel i významný český fotograf, dokumentarista a přírodovědec dr. Jan Václav Staněk, jehož záběry zvěře jsou dodnes fascinující. Díky působivým exteriérovým pasážím (kameraman Ferdinand Pečenka byl skutečným mistrem obrazu) a vzácně vyrovnaným hereckým výkonům (jasně dominující je třiadvacetiletý Rudolf Hrušínský) patří MLHY k uměleckým vrcholům a zároveň dokumentují snahu filmařů o posílení národního uvědomění v dobách nacistické okupace. A to jistě není málo. Naopak. (18.12.2009)