Mlhy na blatech

Tipuji, že to měla být česká odpověď na nacistický film Zlaté město, nebo taky ne - oba filmy se odehrávají na jihočeských Blatech (i když zmíněný Harlanův film jen v první a poslední třetině) a oba kladou důraz na vztah člověka k půdě. Nicméně Mlhy se ani tak nezabývají bažinami, jako rybníkářstvím a za zmínku stojí i vztah českého sedláka ke spravedlivé šlechtě. Co se příběhu týče, film se rozjíždí pomalu a teprve od druhé poloviny mě začal zajímat. (31.07.2011)

"Pozdní láska", "Mlhy na blatech" a torzo "Ze světa lesních samot" jsou jedinné filmové přepisy spisovatele, kdysi tak populárního, a aktuálně tak ignorovaného. Jeho knížky se dnes vyhazují z domácích knihovniček, aby bylo místo na cetky a rodinné suvenýry. Česká filmařina se po druhé světové válce rozhodla na Klostermanna zapomenout jako na autora, který nemá k dnešku už co podotknout. A nejspíš je to i pravda. Kázání o hrdosti v pokoře už sotva koho zajímá. Úleva pociťovaná, když tvrdé srdce (Dylan: You know their hearts are hard as leather) měkne, se už nepociťuje... Ale nakonec buďme rádi, že základní Klostermannova díla jsou filmem nedotčena. Kdoví, jak by to dopadlo, a kdo by dneska zahál takového hříbka jako mladý Rudolf Hrušínský. Zapomeňme na Zbudovská Blata. Pozn. 1: Myslím, že jsem nedostaečně popsal rozdíl mezi klostrmannovským a (dejme tomu) babišovským paradigmatem. Za Klostermanna měli lidé (zde mluvím převážně o sedlácích) své jednoznačné názory a vize, uměli je zdůvodnit, formulovat a podle toho žít. Babišovská doba je naproti tomu zcela oportunistická, lidé jsou bez názory, formulovat neumějí (a nechtějí) nic a žijí nahodile podle marketingové matice SWOT (slabé stránky, silné stránky, příležitosti, hrozby), kterou neustále automaticky (bez přispění Já) zpracovává, přepočítává a vyhodnucuje jejich mozek, a přitom se navíc domnívají, že činí spontánní rozhodnutí. (10.02.2019)

Hrušínký tu typově předznamenává postavy romantických mladíků o dekádu později představovaných Eduardem Cupákem a Luďkem Munzarem, z hereckých představitelů se mi tu nejvíce líbil Jaroslav Průcha v roli zdeptaného sedláka léčícího svůj bol v alkolu (zdá se mi, že jeho nejzajímavější filmová role). Dobově ukotvený je scénář, kdy český patriotismus (založený na sepětí s českým venkovem) pod nacistickými otěžemi bojoval i takto filmově (a kdy destruktivní rebel poznal svou společenskou roli). Čápův senzualismus (třebaže se skvělou Pečenkovou kamerou) na Kršku nemá, ale i tak dobré a dnes stěží realizovatelné. (07.06.2010)

Rebel Hrušínský pobíhá po blatech a buduje kariéru místního Krále Krysy, a to za zády svého pantáty a pod nosem vrchnosti. Jediným minusem dramatu (které dle titulků „natočil František Čáp podle jihočeských vyprávění“ a jméno Klostermann se tu vůbec neobjeví) je překotně idylický konec. Ten se dal možná čekat – na rozdíl od vynikající kamery, rámující kravky jdoucí na pastvu, venkovskou práci zaniklých dob a krajinu vůbec – úvodní scéna, kdy se skrz průsvity v korunách stromů dostáváme k jako socha nehybnému Vojtovi zasazenému po pás do vody, s nahým trupem a s trojzubcem v jedné a loučí v druhé ruce, zatímco po blatech se valí mlhy, je překvapivá a skoro mýtická. Druhá věc je erotické dusno jak před bouřkou. Jinak živelný Vojta se snaží ovládnout, ale Apolenka mu to rozhodně neulehčuje, když za ním přijde do sena nebo se povaluje v trávě a pozoruje šnečí páření. No a scéna „Vykasej si sukni, ať si ji nenamočíš“… (02.03.2020)

Koncem protektorátního období se režisér František Čáp opět vrátil k tematice českého venkova. Pro svůj další film si zvolil román Karla Klostermanna, zasvěceného znalce jihočeského kraje a místních obyvatel. Rozsah a zejména šíře selské epopeje z počátku dvacátého století vedly režiséra ke kompromisu. Do středu filmového příběhu se místo tajuplného prostředí jihočeských Blat dostali čeledín Vojta a jeho věkoví vrstevníci Václav a Apolenka, kteří jsou k Vojtovi silně citově vázáni. Apolenka neuvědomělou láskou, pro bázlivého Václava je nedostižným vzorem a autoritou. Závěrečná proměna hlavního hrdiny odpovídá klasickému syžetu obdobných filmů té doby, v nichž je vyzdvihována čest a upřímnost. Na filmu se spolupodílel i významný český fotograf, dokumentarista a přírodovědec dr. Jan Václav Staněk, jehož záběry zvěře jsou dodnes fascinující. Díky působivým exteriérovým pasážím (kameraman Ferdinand Pečenka byl skutečným mistrem obrazu) a vzácně vyrovnaným hereckým výkonům (jasně dominující je třiadvacetiletý Rudolf Hrušínský) patří MLHY k uměleckým vrcholům a zároveň dokumentují snahu filmařů o posílení národního uvědomění v dobách nacistické okupace. A to jistě není málo. Naopak. (18.12.2009)