Smrt pana Lazaresca

Silné a smutné drama, které bylo maximálně působivé svým polodokumentárním zpracováním. Jestli je to možné i u nás? Jasně že je, jen ne tak zhuštěně, jak jsme to mohli vidět na příběhu muže jménem Lazarescu Dante Remus, na které se po zhlédnutí tohoto filmu nedá zapomenout. Možná trochu i sonda do života lékařů, kde může vést jejich někdy velké vyčerpání k postupné absenci empatie a necitlivosti k pacientům, nebo podrážděnosti spojené s arogantním jenáním. Kéž by se tahle drastická odysea, která byla nejen režijně, ale i herecky výborná, stala jednou minulostí. (12.10.2012)

Něco tak (ne)skutečného jsem už dlouho neviděl. Vlastně od té doby, co jsem se naposledy díval na 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. Ba ne, tihle Rumuni to s filmem umějí, aspoň soudě podle toho, co se k nám dostane. A co říct k obsahu - snad jen to, že se jedná o ten nejvěrohodnější obraz odlidštěného a zmechanizovaného zdravotnictví, jaký je možno na filmovém plátně vytvořit. Nevěřím tomu, že to ti lidi hráli. (824., 31. VII. 2013) (01.08.2013)

Trpká a veľmi nepríjemná sonda do útrob rumunského zdravotníctva, finančne vyčerpaného, kapacitne nedostačujúceho a slabo plateného. S tým samozrejme súvisí nechuť liečiť, neúcta k pacientom, všeobecný cynizmus a citová prázdnota zdravotníkov. A všetko si to bohužiaľ odskáče pacient. Chudák Lazarescu Dante Remus a jeho strastiplná krížová cesta, človek by si normálne až prial, aby to jeho utrpenie už skončilo a on mal konečne svätý pokoj. Film má síce jednoduchší príbeh, no povie toho strašne veľa. Navyše moje nepríjemné pocity pri sledovaní snímku vo veľkej miere zvyšovala vedomosť, že takmer v takomto podobnom rozklade je zdravotníctvo aj u nás. Silný nadpriemer. 85/100 (01.06.2016)

"Jo, tady můžete pít, kouřit i páchat jiné hříchy..." Nemocný pan Lazarescu si projde během pár hodin konfrontací s řadou zdravotníků, v jejichž konání se odráží různorodé přístupy k pacientovi vycházející z konkrétních povah i špatně řízeného systému. Naráží na neschopnost kvalitně a citlivě vedené komunikace i zatížení administrativní složkou zdravotnické profese, stejně jako u jiných postav i skutečnou ochotu pomoct a nepřehlédnutelné rysy lidskosti, které tu naštěstí v nejedné osobnosti ani přes jistá selhání (jak systému, tak pochopitelné vyčerpání a zatížení v rámci náročné profese) zbylo. Na filmu vysoce oceňuji tuhle nečernobílost, realistický dojem z celého dění, i silnou působivost dosaženou v tak citlivém tématu bez kapky citového vydírání. I sám Lazarescu, nakolik je těžce nemocným člověkem, který ve mě vzbuzoval po celou dobu soucit a v nejedné scéně se na mě z něj přenášel silný pocit úzkosti, si za svůj stav současně může sám. Podobně působivý nadhled do nemocičního prostředí s úderným přesahem a komplexním vykreslením jsem už dávno v žádném filmu neviděl, navíc i ruční digitální kamera tu dokáže být působivá a využívat svůj značný potenciál i bez rozklepaných záběrů. Putování pana Lazaresca po nemocnicích nese v sobě až hořce absurdní rozměr, byť celá silně realistická atmosféra a smutné téma ani přes pár humorních odlehčení příliš nedovolují vnímat tento děj (tragi)komicky. Za tak silný zážitek, vtažení do děje (kdy jsem ani nestačil vnímat, jak mi tak dlouhý film rychle ubíhá) a povedené realistické zpracování včetně scénáře (kdy i k té zprávě, kterou nejdřív zahlédneme jen náhodně v TV, se film ještě víckrát vrátí) uděluji plný počet hvězd, i přesto, že bych očekával jasný závěr bez takto náhlého utnutí. [90%] (09.10.2022)

O Smrti pana Lazaresca se často mluví jako o výstižné kritice zdravotnického systému v postkomunistických zemích, ale ten film není tak jednostranný. Je to opět, jak je u Rumunů v poslední době zvykem, vrcholně realistický portrét společnosti jako celku. Jistě že většina diváků má tendenci ztotožňovat se na základě vlastních zkušeností s nebohým pacientem, ten ovšem taky není žádný svatoušek a lékařům jejich práci neusnadňuje. V úplném základu je to o konkrétních lidech, kteří hrají určitou roli v systému a ani si přes svoje ego neuvědomují, co způsobují. Smrt pana Lazaresca je filmem o shodě nešťastných náhod, o nemožnosti komunikovat, o bezmoci, o takřka kafkovském zmizení lidské duše v soukolí zkorumpované byrokratické mašinerie. Jediný problém, pokud se to tak dá nazvat, který zatím mám s rumunskou novou vlnou, je ten, že ať už je to Puiu, Mungiu nebo Porumboiu, jejich filmy jsou si stylově i tematicky velmi podobné, takřka k nerozeznání. Nikdy nechybí černý až absurdní humor, časté je i symbolické pomrkávání směrem k divákovi přesahující jinak striktně realistický rámec (tady například v jednotlivých jménech: Lazar, Dante, Angel), nechybí hra s očekáváními. I přes svoji nápadnou monolitičnost ale rumunské filmy aktuálně nemají v Evropě konkurenci. (16.07.2011)