Hrabě Drakula

Roztomilé televizní zpracování horrorového románu tak nějak po česku. Začátek filmu byl nadějný a celkem napínavý. Ovšem po přenesení se do Londýna a zmnožením postav ubylo napětí a příběh byl vyprávěný stroze, bez emocí, jako dokumentárně, včetně rychlého konce. Ale jak jsme psal v úvodu, příběh působí až roztomile naivně, uteče celkem rychle a některé momenty mají svou sílu. (16.12.2021)

Nie všetko, čo sa volá "Hrabě Drakula" musí byť horror. Nazvime to televíznou adaptáciou slávnej predlohy, ktorá s minimom prostriedkov dosahuje minimálnu intenzitu zážitku. Ale sentiment je sentiment a keďže ide o jedno z mojich prvých stretnutí s uhrančivým grófom /samozrejme, ešte z čiernobieleho socíkového telkáča/ nechcem ísť pod tri hviezdičky. V tú noc som predsa len zaspával s pocitom, že tiene za oknom patria krídlam obrovského netopiera a modlil som sa, aby boli vchodové dvere zamknuté na dva západy... (20.09.2006)

O existenci této televizní inscenace jsem se dočetl v knize Černý bod od Martina Jirouška, který se nad ní ve svém textu až nekriticky rozplýval. Osobně jeho nadšení nesdílím (podobně jako mě moc neoslovila ani jeho kniha, která je mimochodem beznadějně vyprodaná a nesehnatelná, s výjimkou knihoven) a viděl jsem už lepší (a hlavně invenčnější) adaptace Stokera. Ilja Racek coby Dracula je rozhodně přesvědčivý, podobně jako Ota Sklenčka v roli profesora Van Helsinga (z obsazení mě ještě zaujala tehdy 25 letá Hana Maciuchová, která byla zamlada velmi pohledná), ale ty interiérové konverzační scény na mě působily strašně televizně a nevěrohodně, ostatně jako vždy, když čeští herci ztvárňují postavy s anglickými jmény, což zde ještě dostává nechtěnou komiku, když herci vyslovují jméno Jonathan jako [džonasn], a podobně komicky též působí ta rádoby cikánština Drakulových sluhů, kteří nosí rakve. Z knižní předlohy bylo navíc samozřejmě mnoho látky vypuštěno, zcela tak zde například chybí pasáže s plavbou lodi do Londýna a postava Renfielda a jeho dějová linka v sanatoriu; film se naopak neobejde bez otravného voiceoveru, toho moru všech filmových adaptací knih napsaných v ichformě. Triková stránka filmu je samozřejmě zcela úsměvná a nelze vůbec mluvit o tom, že by ten film byl aspoň na chvíli nějak strašidelný; exteriérové scény jsou ale nečekaně dobré, podobně jako samotné prostředí hradu (kterému však Jonathan říká nepochopitelně zámek). Vzato kolem a kolem, asi není na škodu si touhle kuriozitou rozšířit obzory, ale nemůžu se ubránit dojmu, že mi ten film vlastně moc nedává smysl. Btw. zarazil mě tam tento dialog, ve scéně, v níž otevřou prázdnou rakev po Lucy: "Jakto? Kde je? Byla pohřbena zaživa, zešílela z toho!" - "Ne ne, to ne, mrtvola byla asi ukradena, to se stává bohužel." - jako vážně? (28.11.2021)

Nemůžu tomuto snímku upřít jistou dávku napětí, ale v míře, jenž mu dovoluje doba natočení. Většina filmu je ale až příliš statická. V hlasech herců není poznat dynamika, je to suchá, monotónní citace naučeného textu. Co mi zvedlo žaludek nebyla upířina, ale dětský pláč a přirozeně to, co se s těmi dětmi ve filmu dělo. Na tohle mám své senzory citlivější víc, než bych si přála. Nicméně musím ocenit, že se v sedmdesátých letech do natáčení Stokerova románu vůbec pustili. Ilja Racek byl jako vousatý démon přesvědčivý, měl temný, podmanivý hlas a celé to doplňovala ponurá zimní atmosféra. Na zavalitého Otu Sklenčku jsem si v podobě Van Helsinga nemohla zvyknout. Přičítám to charismatickému, mladému Hughovi Jackmanovi. Jakmile se řekne "Van Helsing", vidím jeho. Hudba, triky ... no, co na to říct. Možná jen to, že už jsme uměli v té době točit mnohem kvalitnější filmy. Ke zhlédnutí zde. (04.12.2014)

„Buďte vítán do mého domu. Vstupte svobodně a dobrovolně …“ Už jen z této jediné věty mrazí. Stejně jako z celého zpracování drakulovského příběhu. Ilja Racek. Dokonalý gentleman, jediný jeho kosý pohled přes límec kabátu, pohled temných, chladných očí, plných krutosti. To je Drakula, jaký má být. Mohu prohlásit, že jsem neviděla krutějšího, a tudíž lepšího. Bez slitování. Bez jediného úsměvu. Bez jediného kousku citu. Temného. Plného vášně a touhy, touhy po krvi. Ano, je pravda, že černobílá televizní inscenace působí dnes, v době neomezených trikových možností, v mnoha ohledech úsměvně, možná ploše, málo dramaticky, ve srovnání s jinými akčnějšími zpracováními je mnohem komornější. Ale s přihlédnutím k době a místu vzniku je to kvalitní záležitost, která by za použití prostředků dnešní doby, strčila většinu draculovských adaptací hravě do kapsy. (01.01.2015)