Capote

Tohle byl asi (ale jen zatím) životní výkon Philipa Seymoura Hoffmana, který akademici právem ocenili zlatým plešounkem. Opět zahráno tak, jako bychom se dívali na Capoteho samotného. Já jsem absolutně propadla Hoffmanově brilantně vypiplané dikci a gestikulaci. To byl prostě koncert! Hned druhý den jsem letěla do knihovny a na stalo už mi leží "In Cold Blood". A ta kniha je vážně geniální. Filmem jako by Bennett Miller vzdal knize hold. A je to nejen vkusnou režií, za zmínku stojí i krásně smutná kamera, a hlavně hudba - melancholické piano vytváří pozadí pro příběh dvou vrahů, které nelituji, ale dokážu díky Capotemu pochopit, že i jim se dá odpustit. Přestože (či snad právě protože) Capoteho toto odpuštění stálo mnoho bolesti. (01.04.2006)

Pre čitateľa a fanúšika Capoteho románu Chladnokrvne je toto spracovanie udalostí len skratkovitou, nedôveryhodnou a v dôležitých detailoch nedotiahnutou adaptáciou neadaptovateľného a neprekonateľného románu. Prináša len jednu novú vec - Trumana Capoteho a i ten je po vzoru ostatných postáv vykreslený plocho a prvoplánovo. (04.08.2007)

Vedle Brooksova majstrštyku Chladnokrevně působí Millerovo dílo poněkud chladnokrevně a z Trumana Capoteho, průkopníka literárního žánru „true crime“, dělá svým nekomplexním prolnutím dramatu s biografií a tuctovostí zvící lánů Kansasu jen jakéhosi epického dělníka bulváru, jehož egoismus zastíní vše ostatní.. Hoffman dostal roli na tělo a jeho nadstandardní výkon v rolích excentrických, citově rozervaných podivínů už beru jako samozřejmost. Více zájmu však u mě vzbudila trojice C.Cooper, C.Keener a C.Collins jr., což bylo dáno i tím, že se jejich herecky nevděčné postavy potýkaly se skutečnými problémy.. (14.05.2014)

In Cold Blood je kniha během jejíhož čtení jsem regulérně házel po lidech věci, když mě rušili ("Pustíte mě sednout, mladíku?") a tu zvláštní prochlazenou pustost, kterou jsem cítil skrze ni jsem vnímal i u tohoto filmu, takže si myslím, že ji Miller s Futtermanem pochopili správně. Jediné co tomu trochu ubírá je nedostatečně důvěryhodně vykreslené citové upnutí Capoteho na Perryho Hitchcocka, o kterém je přitom celý poslední akt, jakkoli mi přišlo, že nás na něj doposud film připravoval, jaky by měl být o něčem jiném. (05.08.2011)

To, že Hoffman dvě hodiny mluví jako teplouš (kterého vlastně i hraje) ještě neznamená, že předvádí výkon hodný Oscara, či nominace. To, že se snímek snaží být věrohodné autobiografické drama o světovém pisálkovi ještě neznamená, že půjde o kultovní dílo, které se zapíše do dějin. Není biografie jako biografie. Někteří režiséři dokážou dát takovýmto projektům neskutečnou šťávu a v relativních mezích i invenci a dynamičnost, někteří to nedokážou. V druhém případě je to tak pouze jen suchá expozice, jejíž strohá a emocionálně odtažitá výpoveď vydrží v paměti ledatak několik minut po ouvertůře. U Capoteho mi vydržela asi tak dvacet vteřin. Jeden z nejnudnějších a nejnestravitelnějších projektů roku. (04.06.2008)