Mnichov

Rozpolcenost současných vymezení vkusu i pojetí kvality a nekvality v současném umění vůbec je zarážející. Projevuje se plně i v těch částech, kde umění stále zůstává názorným. Podezřívat v případě MNICHOVA židovsky ovlivněného Spielberga z chladu a nepodjatosti je velmi politováníhodným nedorozuměním. Izrael, přestože z krve a bolesti nejen židovské vznikl před dlouhými šedesáti lety, nepřestal být podstatnou částí arabského islámského i křesťanského světa považován v blízkovýchodním kontextu za cosi nepřirozeného a chorobně cizorodého. Místo toho, co by spory tišil, mírnil a řešil, je naopak rozevírá a podněcuje. Na jedné straně se miliony zahraničních židů vykupují z toho, aby se do Izraele stěhovat nemuseli, na straně druhé téměř šest milionů palestinských Arabů má jistotu, že se v dohledné budoucnosti příštích 30-50 let do své staré vlasti, z níž byli postupně bezdůvodně vypuzeni, nevrátí. Ze současných zhruba 7 mil. obyvatel Izraele je téměř půldruhého miliónu Arabů; z více než 5 milionů Židů si statisíce zvykly na tuto zemi a považují ji za svoji vlast. Tragédie Mnichovské olympiády 1972 vyrůstá právě z tohoto nekončícího řetězce ztrát, frustrací, zločinů, válek; konflikt je permanentní, neustále probíhá a ročně polyká minimálně stovky lidských životů.; je součástí také naší současnosti. Filmový příběh, soustředěný zhruba do let 1972-1974, přesvědčivě - skoro by se chtělo říci až sympaticky nehollywoodsky - ukazuje tuto odvrácenou tvář, střetání proslulého Mosadu a palestinských terorizujících partyzánských bojůvek, i to, jak se na pozadí mrtvol často nevinných lidí v hlubokém míru relativizují a posléze postupně rozplývají zdánlivě jasné skutečnosti dvou nepřátelských černobílých pohledů do bezradného ztracena. Zůstává jen krev a nenávratně utracené lidské životy. Kvalitní herecké výkony, úspěšně zvládnutý pokus o ústřední motiv filmu (průběh atentátu) i brilantní kamera posouvají film na rozhraní uměleckého a lehkého thrillerového žánru kinematografie hraného filmu. Napětí z něj neustupuje ani ve zdánlivě klidných scénách. Je jisté, že V MNICHOVU Spielberg dosáhl na jeden z vrcholů své dosavadní tvorby. (01.02.2009)

No, budou to 4*, ale jenom díky několika scénám, které opravdu stály zato (třeba nesprávný volající, vražda holandské agentky či paranoidní přespání ve skříni), jinak to byla sice důkladná, ale poněkud odtažitá filmařina s příliš dlouho stopáží. Rozhovory mezio Ericem Banou a jeho "francouzskými přáteli" se mi líbily, ale jinak zde nebyl tak nějak nikdo, komu bych víc fandil. A výskyt představ hlavního hrdiny o masakru v Mnichově při souloži s jeho manželkou jsem moc nepobral, když je asi těžko mohl vidět (pochopil bych vracející se záběry z jeho vražd, ale tohle?), takže je považuju spíš za režisérův kalkul. Konec nebyl vůbec špatný a docela stojí za zamyšlení, ale vrcholy Spielbergovy tvorby vidím jinde. (25.04.2011)

Steven Spielberg dokáže natočit bez nadsázky cokoliv: epický válečný velkofilm, atmosférické sci-fi, nejdobrodružnější podívanou všech dob nebo dvouhodinové osvobozování otroků z lodi. Jeho drama o přišívání utržených knoflíčků ke košilím od Armaniho nejspíš do kin jen tak nepřijde, drámo o olympijských atentátnících z Mnichova ale zatím také není vůbec na škodu. Neuvěřitelný Hulk v psychologické jízdě roku 2005? Sem s tím. (08.01.2014)

S-T-R-H-U-J-Í-C-Í. Pověst Stevena Spielberga jakožto "hodného naivního strýčka" se rozpadá na stále menší kusy s každým činem, který odhodlaný, ale přesto pochybující Avner provede. Ve mikrosvětě tohoto filmu dobro a zlo přestává existovat, protože žádné jednání nikdy není správné...Herecký big band, vypiplaný scénář, hutný myšlenkový základ a uhrančivý Spielberg dávají dohromady jedn z nejintenzivnějších a nejdrásavějších filmů všech dob, sázející jednu nezapomenutelnou scénu za druhou. 100% (05.08.2007)

Je mi líto, ale nemůžu jinak. Většinu času jsem nevěděla, kdo je kdo, kdo po kom vlastně jde, kdo koho zrovna zabíjí a hlavně - vůbec s nikým jsem nesoucítila, žádná smrt ve mě nezanechala ani trochu dojmu a nikomu jsem nefandila. Míchá se ve filmu jedna organizace přes druhou, nerozeznáme od sebe pomalu teroristy, policajty, Izraelce... Tímhle filmem mě Steven Spielberg zklamal ještě víc, než rádobydojemným Terminálem. Tenhle film jsem opravdu protrpěla, s velkým přispěním neskutečné délky a nicneříkajícího "příběhu" (masakr - schůzka - vražda - soulož - příprava - vražda - příprava - vražda - ... - příprava - vražda - soulož - retrospektiva na masakr - soulož - konéééééééc). Práce s kamerou a hudba Johna Williamse (která ovšem ve filmu vynikne až v titulkách) sice byly perfektní, ale to je dost málo. (19.04.2007)