Mnichov

Těžko říct, co jsem od Mnichova čekala a co jsem nakonec dostala. Pravděpodobně jsem šla na něco ve stylu "Zachraňte vojína Ryana" místo toho mi byl naservírovaný ryzí dokument o zabíjní teroristů po roce 1972. Nevadí. Dokumety mám ráda. Bohužel je tady ale jedna věc, která mě odpoutávala od filmového zážitku a která v jiných příúadech funguje skvěle. Daniel Craig. Rozhodně si teď moje slova nevykládejte tak, že Daniel hraje špatně. Právě naopak. Jenže pomyšlení na to, že tenhle chlapík brzy ztvární Jamese Bonda ve mně vyvolávalo podobné emoce jako by do té role zrovna obsadili Jacka Nicholsona. Ano, Daniel je fajn herec, ale James Bond? To spíš psychopatický záporák. Jediné, co si tedy přesně pamatuju z Mnichova byla moje dvouhodinová modlitba: "Prosím, zabijte už konečně někdo toho blonďatýho bastarda..." (21.03.2006)

Olympijské hry v Mníchove 1972. Po teroristickom útoku na izraelských športovcov pripraví vláda plán na pomstu. Na jej vykonanie je najatých päť mužov. Viac než tradičným thrillerom je toto ďalšie Spielbergove majstrovské dielo komentárom k politickej situácii v polovici minulej dekády. Štýlovo je zakotvený v sedemdesiatych rokoch a okrem potreby dialógu nad súčasným stavom sveta prináša hromadu nezabudnuteľných scén a skvelých hereckých výkonov. Remeselne brilantný kúsok ocenený piatimi nomináciami na Oscara. (07.12.2017)

"Mnichov" Stevena Spielberga jsem očekával s nemalým napětím. Nejen proto, že klasik americké kinematografie svým posledním filmem "Válka světů" ukázal, že dovede brilantně pojmout i téma řekněme brakové. S napětím jsem očekával, jak se Žid Spielberg vypořádá s tak palčivou a bolestivou otázkou, jakou je vztah Izraele k terorismu. Nejsem zklamán. Naopak. Jsem zaskočen a emocionálně nevídaně zvalchován. Rozsahem je "Mnichov" typickým zástupcem Hollywoodu posledních let – masivní stopáž přeje slabším místům, mnohomluvům, ztrátám tempa. Přesto filmař Spielbergovy extratřídy dokáže rozumně vybalancovat adrenalin a ideu, aniž by jedno či druhé příliš utrpělo. "Mnichov" tak střídá adrenalinové sekvence jednotlivých nájemných vražd s vyklidněnými meditativními úseky, v němž hrdinové přemítají o etice, právu a spravedlnosti. Střídání obou pasáží je někdy strhující (to když se idea prolne do akční sekvence, jak je tomu např. při athénské akci), někdy působí "etické" úseky až příliš rozmáchle a ztrácejí vnitřní napětí. Je neobyčejně chválihodné, že se Spielberg v mezích možností vyhnul jednoznačné odpovědi na palčivou otázku "kdo je vinen". Jeho jedinou odpovědí je hrdina Evram v naprosto strhujícím provedení (troufám si už říci) herecké osobnosti Erica Bany. V něm je veškerá dvojsečnost spravedlnosti i otázka morálky spojena do strhujícího dilematu člověka, který ve snaze ochránit domov tento ztrácí, společně se svojí identitou i svým židovstvím. Iluze o spravedlivé odplatě se zvrhává v marný hon za jakýmsi vyšším právem pomsty, do rostoucího seznamu mrtvých na obou stranách, do duševní černé díry, v níž mizí vše, oč se člověk opírá... Čekáte-li rekonstrukci mnichovských událostí, budete zklamáni. Scénář tragédii umně rozkládá do ubíhajícího děje – od prvotního seznámení skrze dobové reportáže až po strhující a zničující finále, které nazíráme jakoby skrze Evramovy představy. "Mnichov" obsahuje několik silných momentů, které ve mně probudily nečekané erupce emocí (Evram, který poprvé slyší hlas své dcery, milostná scéna prolnutá s masakrem rukojmích). Obsahuje také několik momentů, které jsou jakoby navíc, kdy se narativní koncentrace trochu rozptyluje. Ovšem jako celek je to snímek neobyčejně konzistentní, a to i po myšlenkové stránce, která se ze všech sil snaží nekategorizovat a vyhnout se stereotypům. "Mnichov" je velice působivý a silný film. Na jedné reálné události reflektuje všechnu zvrhlost a absurditu jedné z nejhorších krizí humanity dneška. To nejhodnotnější z něj je však právě osobní příběh Evrama, v němž se vše důležité bezprostředně zrcadlí. Přidám ještě výtečný soundtrack Johna Williamse, výtečnou kameru Janusze Kaminského a překvapivě dobrého Daniela Craiga. A znovu zdůrazním Stevena Spielberga, který dokonale prolnul řemeslnou vyzrálost se sebevědomím filmaře, který ví, co chce sdělit. (03.02.2006)

Velice nad očekávání. Teď se Spielberg opravdu překonal, protože Mnichov je pojatý opravdu "zgruntu reálně." Členové toho mstitelského komanda nevypadají jako zabijáci, a proto jsou tak nebezpeční. Žádné ty trapné patetické výlevy typu "ne já ho nezabiju" se nekonají. Cíle jsou likvidovány precizně a bez lítosti. Každý trochu jinak a ne vždy jde vše podle plánu. Skvělé je jak Spielberg postupně rozehrává špionážní hru, kde sami vykonavatelé přesně nevědí jestli zabíjí opravdu ty "co se plánovalo," a jestli po nich samotných také někdo nejde. Prostě brilantní, to se musí vidět, ani chvíli jsem se nenudil a chtěl jsem, aby film nikdy neskončil. Skvěle je taky zvládnutá dobová atmosféra, kterou dokreslují i naprosté drobnosti a detaily jako plakát s Belmondem atd. Eric Bana to zahrál naprosto precizně a opravdu se divím, že nebyl nominován na Oscara. Hyperpříjemě mě překvapil drsňácký Daniel Craig a přestávám proti němu mít jakékoliv výhrady. Výborná práce odvedená ve všech detailech a Spielbergovi bych toho Oscara opravdu přál. (06.02.2006)

Rozpolcenost současných vymezení vkusu i pojetí kvality a nekvality v současném umění vůbec je zarážející. Projevuje se plně i v těch částech, kde umění stále zůstává názorným. Podezřívat v případě MNICHOVA židovsky ovlivněného Spielberga z chladu a nepodjatosti je velmi politováníhodným nedorozuměním. Izrael, přestože z krve a bolesti nejen židovské vznikl před dlouhými šedesáti lety, nepřestal být podstatnou částí arabského islámského i křesťanského světa považován v blízkovýchodním kontextu za cosi nepřirozeného a chorobně cizorodého. Místo toho, co by spory tišil, mírnil a řešil, je naopak rozevírá a podněcuje. Na jedné straně se miliony zahraničních židů vykupují z toho, aby se do Izraele stěhovat nemuseli, na straně druhé téměř šest milionů palestinských Arabů má jistotu, že se v dohledné budoucnosti příštích 30-50 let do své staré vlasti, z níž byli postupně bezdůvodně vypuzeni, nevrátí. Ze současných zhruba 7 mil. obyvatel Izraele je téměř půldruhého miliónu Arabů; z více než 5 milionů Židů si statisíce zvykly na tuto zemi a považují ji za svoji vlast. Tragédie Mnichovské olympiády 1972 vyrůstá právě z tohoto nekončícího řetězce ztrát, frustrací, zločinů, válek; konflikt je permanentní, neustále probíhá a ročně polyká minimálně stovky lidských životů.; je součástí také naší současnosti. Filmový příběh, soustředěný zhruba do let 1972-1974, přesvědčivě - skoro by se chtělo říci až sympaticky nehollywoodsky - ukazuje tuto odvrácenou tvář, střetání proslulého Mosadu a palestinských terorizujících partyzánských bojůvek, i to, jak se na pozadí mrtvol často nevinných lidí v hlubokém míru relativizují a posléze postupně rozplývají zdánlivě jasné skutečnosti dvou nepřátelských černobílých pohledů do bezradného ztracena. Zůstává jen krev a nenávratně utracené lidské životy. Kvalitní herecké výkony, úspěšně zvládnutý pokus o ústřední motiv filmu (průběh atentátu) i brilantní kamera posouvají film na rozhraní uměleckého a lehkého thrillerového žánru kinematografie hraného filmu. Napětí z něj neustupuje ani ve zdánlivě klidných scénách. Je jisté, že V MNICHOVU Spielberg dosáhl na jeden z vrcholů své dosavadní tvorby. (01.02.2009)