Lincoln

Ako blesk z čistého neba natočil master a velikán filmu Steven Spielberg jeden zo svojich najlepších filmov v dobe, keď to už od neho nikto nečakal. Dá sa v tom nájsť určitá symbolika, že sme mohli vidieť už dve verzie a dva pohľady na život veľkého muža dvoch veľkých režisérov v čiernobielej podobe, zatiaľ čo Spielbergov uhol nie je čiernobiely ani trochu, a má to svoje opodstatnenie. Tak ako sa v prvých scénach ocitá divák a brodí v blate, pote a krvi národa zmietaného (znížim sa k použitiu klišé) bratovražednou vojnou, zostáva v nej po celý čas, aj keď sa dej prenáša za zavreté dvere honosných salónov, kuloárov a Oválnej pracovne. Spielberg predstavuje citlivý portrét muža, vodcu, ktorý je populárny medzi ľudom a nenávidený medzi politikmi, ktorý dokáže národ viesť, ktorý je spravodlivý a robí vždy to, čo je podľa neho najsprávnejšie - tým však idealizácia "hrdinu národa" končí a začínajú sa pochyby. Ako človek vedomý si svojej zodpovednosti sa dokáže postaviť čelom tomu, čo sa pokladá za zákon, a zmiesť ho zo stola často pomocou pochybných metód, ktoré naštrbujú dôveru v jeho nepoškvrnenosť. Dostáva tým zabrať nielen jeho postava, stvárnená prirodzeným a ľudským herectvom Daniel Day-Lewisa, ale hlavne divák, ktorý sám stojí pred voľbou, čo považuje za legálne, a čo za nutné, keďže tieto dva pojmy sú často v opozícii. Problémom môže byť pre niekoho skôr záber filmu, teda posledné mesiace Lincolnovej vlády, kedy bol, metaforicky povedané, navonok pevnou skalou, o ktorú sa rozbíjajú vysoké vlny a zvnútra malou bárkou na rozbúrenom mori, ktorej neustále hrozí prevrhnutie. Pod tlakom si zachováva chladnú hlavu a je využitý aj ako jeden z prvkov spielbergovského nadhľadu, alebo lepšie povedané striedmeho humoru, najmä pri rozprávaní historiek a niektorých odľahčujúcich scénach. I tak je to film ťažký, ktorý rozhodne nie je pre každého a divák by si mal dva razy premyslieť, či sa do toho chce skutočne pustiť. Odmenou pozornému a trpezlivému bude úžasné spracovanie záverečnej kapitoly osudu jedného z najslávnejších amerických prezidentov, umocnený famóznym hereckým koncertom Daniel Day-Lewisa a Tommy Lee Jonesa so skvelou hudbou a výpravou, na ktorý sa len tak nezabúda. Byť toto posledný Spielbergov film, bol by to úžasný filmársky epitaf a odkaz budúcim generáciám. 95% (17.03.2014)

Daniel Day-Lewis vtlačil svojej postave konskú dávku charizmy. Ten z nej vyžaruje a osvetľuje temnotu vojnovej doby. Lincoln pôsobí ľudsky ako uveriteľný zástupca obyčajného človeka. Ľahko zhrbený a situáciou viditeľne unavený prezident s cylindrom a typicky zarastenou tvárou navštevuje zranených, hrá sa so synom alebo zvyšuje hlas pri debatách. Vždy je na čo sa pozerať. Hlavne jeho dlhé vety a prednesy bez jediného strihu sa krásne počúvajú. Vizuálna stránka chce zapôsobiť a podtrhnúť herecké výkony. Pri rozhovoroch či prejavoch je kamera neposedná. Buď sa kolíše zo strany na stranu, alebo pomaly nabieha na hovorcu. Vyvoláva a umocňuje pocit nepokoja. Frontálne jazdy vzbudzujú dôležitosť prejavu, ktorý nezaprie určitú mieru patriotizmu. Lincoln je dramatickou hrou o jednom míľniku americkej histórie. Značne priamočiary príbeh neohromuje. Vyhotovenie a spracovanie až na pár výnimiek neoslní. Spielberg tak nakrútil iba zaujímavú lekciu dejepisu. Navyše dosť človeka nahnevá úplné vystrihnutie vraždy v opere na ktorú človek čaká ako na ihlách. (21.08.2013)

Lincoln, kromě toho že po nocích lovil upíry, byl i prezidentem. A určitě dost význačným, jinak by se filmu o něm nechopil sám Steven "mám s ním radši sci-fi" Spielberg. U nás se o něm na škole moc neučilo, takže jsem doteď věděl jen to, že rád chodil do divadla a při své poslední návštěvě v něm se už nedozvěděl pointu hry, ale díky tomuto filmu jsem si rozšířil vědomosti. Co mě určitě zaujalo je fakt, že politika se za ta staletí vůbec nezměnila a pořád ji ovládá korupce a vlastní zájmy nad těmi lidskými. [OSCAR 2013] .. překvapivých 12 nominací, tedy pro mě. Pokud bych měl něco ocenit, tak asi Tommyho Lee Jonese za jeho roli neúplatného senátora, možná ještě kostýmy .. (16.02.2013)

Nuda, nuda, nuda....dost jsem litoval, že jsem při výběru filmu vybral zrovna tento. Tak nezáživný film, plný zajímavých herců, výpravy...... jsem dlouho neviděl. Raději bych shlédl dokument, který by se snažil přiblížit okolnosti podepsání 13. článku ústavy. Dle mého názoru to chtělo rozbít nějakou vedlejší linií, např. retrospektivou života Lincolna, jeho mládí, dospívání, proč se tak zaobíral otázkou otroctví, co ho k tomu vedlo, jaké měl zážitky, jací byli jeho rodiče apod. Ve filmu vidíme Lincolna už ve stáří, víme o co se snaží, ale abychom znali jeho motivaci a dozvěděli se o této velké postavě historie víc - to mi chybělo hodně. (27.01.2013)

V něčem mi vlastně Lincoln nepříjemně připomenul (před)loňskou vyhypovanou senzaci Černobílý svět. Zřejmě svým ostentativním lpěním na tom, že černá a bílá, pravda a lež nemají žádné odstíny. Spielberg natočil film, při jehož sledování se mi vybavil Eliadův koncept absolutního epického času. Není to historické drama. Je to mýtus. Mýtus, v němž se politici rozpadají na osvícené progresivisty, hysterické tmáře a bezpáteřní "váhavce". Mýtus, v němž se neptáme, co hlavní postavu motivuje k tak odhodlanému postoji, co jí žene kupředu, protože sama hlavní postava je absolutní pravdou (i když naznačuje určitou vnitřní rozeklanost, film ji nikdy nenechá převážit a narušit státnickou auru). Lincoln si nemohl přát lepší formu, než jakou mu vtiskl Daniel Day Lewis - pomalý, rozvážný, rozšafný, nekonečně laskavý a přitom přesvědčený a přesvědčivý do morku kostí. Spielberg se k postavě chová s nápadnou ikoničností - to, jak jí umíšťuje do záběrů, jak využívá významotvorného světla, to nás jen utvrzuje v tom, že před námi nestojí Lincoln smrtelník, ale Lincoln-ikona. Když pak prezidenta dostihne smrt, vytasí Steven barokizující záběr, v němž je život temnotou a smrt světlem ("Odešel do Věčnosti"). Hagiografie svatého, a to včetně struktury vyprávění - expozice odhalující svět v nerovnováze / osvícení skrze sen / náprava / mučednická smrt (něco, co dobře funguje od středověku, přes mesianismus, sorelu až dodnes). Nevysmívám se tomu, nezpochybňuju to, už jsem viděl zbožštěné jiné lumeny s daleko větší mírou diletantismu a u Lincolna mě to neuráží. Ani se mě to ale nijak nedotýká. Tohle je film-rituál pro věřící, ať už "lincolnovce", nebo "spielbergovce", kteří se budou předhánět ve chvále toho, jak narativně i formálně brilantní to je (a skutečně je). Neupírám mu vizuální podmanivost klasického umění, ani vypravěčskou bravuru, s jakou do koženého rámce poslaneckých rozprav vnáší Spielberg humor a dovedně střídá časoprostorové plány. Ten film je ale profesorsky studený, v některých oheldech zjednodušený, vyhýbající se skutečným problémům... musím se trochu usmívat: když Lincoln uplácí demokraty politickými trafikami, aby mu šli na ruku, shodneme se, že dělá správnou věc (protože zastupuje pravdu, "je to dávno", navíc je to natočené jako komedie). Když ale hrdina Dne zrady dělá totožnou věc, je to odporný pragmatismus, špína, hnusná politika a američtí kritici píší o filmu, který současná Amerika nepotřebuje. Současná Amerika určitě potřebuje Lincolna a pevný žulový mýtus. Já jako divák nic podobného vidět nepotřebuju, i kdyby to mělo sebe-virtuóznější formu. Je to z mého pohledu sebe-potvrzující ideologická nuda, která se brání jakýmkoli pochybám tím, že je vymýtá stokrát viděnými schématy, kterým dojem výjimečnosti dodávají elitní herecké tváře a osvědčenou strukturou vyprávění. Takový film mi ale není schopný nabídnout nic životného, jen zívající propast odstupu od dokonale koherentního a uzavřeného světa mýtu. With all due respect, mr. Spielberg. (11.01.2013)