Johnny si vzal pušku

Vřítil jsem se na film prost všech informací, stačilo mi, že se geniální Trumbo rozhodl film sám zrežírovat. Tušil jsem tedy osobitou vizi a dočkal jsem se. Možná je pravda, že mohl své dítko více prostříhat. Na druhou stranu tím by divák přišel o podobný pocit, který musel stonásobné víc pociťovat hlavní hrdina. (26.02.2020)

Můj komentář bude asi zkreslený knihou, kterou jsem dočetla ten samý den, kdy jsem zhlédla film. Kdybych měla hodnotit sílu příběhu, pět hvězdiček by nestačilo. Z obyčejného kluka se následkem úrazu stává myslící torzo promítající si svůj předchozí život. Pomalu chápe, že již nikdy nebude slyšet nic víc než dávné zvuky minulosti, neuvidí svou milou, nedotkne se jí.... Neví ani, zda je ve své rodné zemi, zda jeho blízcí vědí, co se s ním stalo. Nejsilnější scénou (kromě závěrečné) pro mě byla ta, kdy postarší sestra, která by mohla být hrdinovou matkou, otevře okno a na ležící torzo dopadnou paprsky slunce. A on je zase na chvíli doma a šťastný. Brečela jsem a moc. Ten film snad musí zasáhnout i cynika. P.S. Formě nemám co vytknout, kniha je kniha, ale film se povedl moc dobře. Funguje stejně, i když z vnějšího světa víme víc a z hrdinova nitra o trochu méně. Doporučuji (09.03.2008)

Ve zkratce: nápad zajímavý (chlapík bez končetin a většiny smyslů v zajetí vlastního těla), ztvárnění zajímavé (realita černobílá, vzpomínky v barvě), několik momentů až šokujících (závěr a scéna, kde je naznačeno, jak sestra ukájí torzo). Nicméně je to dlouhé. To ať se na mě nikdo nezlobí, ale 111 minut prostě hlavní hrdina nenaplní, i kdyby měl dělat sebevětší skopičiny (což navíc z výše zmíněných důvodů nedělá). Jinak celý tenhle film je komplet na youtube, pokud byste někdo dostal chuť ho vidět. (28.12.2008)

No doprdele!!! Čekal jsem nějakou otravnou přeceněnou psychedelii a on se z toho vyklubal naprosto brutální film. Zapomeňte na ochrnuté lidi, beznohého Toma Cruise v Narozen 4. července či hlucho-slepou Helen Kellerovou. Tady je za první světové války zraněný voják, který postupně zjišťuje (a s ním diváci), že přišel nejen o ruce i nohy, ale zároveň i skoro všechny smysly a místo obličeje má jen díru. Doktoři ho zachrání kvůli testům a věří, že jeho mozek je mrtvý, ale on vnímá, přemýšlí a utíká z černobílé reality do barevných flashbacků plných vzpomínek na rázovitého tátu, dětství, jeho krásnou lásku i naivní vlastenecké ideály. Jsou tu i psychedelické fantasmagorie, promluvy s Ježíšem či s lidmi z jeho minulosti alias vlastním podvědomím. A člověk je šťastný za každý flashback, aby se nemusel dívat na tu realitu, ve které jsem si přál většinu filmu, aby ho někdo zabil. Při představě takhle dopadnout mě z toho nebylo dobře... a z toho konce už vůbec ne. Ač je spíše drama než opravdový válečný film, přesto jednoznačně válečný film roku 1971. (09.01.2023)

Jaký je rozdíl mezi snem a realitou? Ovládáme-li skutečnost a jsme-li schopni ji změnit, jsme v realitě. Jestliže však okolí ovládá nás a my nejsme schopni skutečnost měnit a natož ovládat, nesmíme se přeci nechat mýlit: tohle není realita, to je přeci sen! Anebo noční můra. A co když se sen stane realitou? A že válka a armáda může zajistit, že se z této reality neprobudíte, nám film nepředkládá jen jako kavárenskou metaforu, ale jako do všech důsledků moderního světa bomb (a dnes zejména raket) dovedeného zpodobnění osudu jednoho řadového vojáčka, který se jako dobrovolník vydal bránit demokracii pod egidou trvalého míru a s posvěcením Božím (neboli církve). Ale dopustil by tohle opravdu Bůh? Jakožto pro ateistu pro mě tato otázka (pro divácké vyznění filmu naneštěstí!) odpadá, každopádně z formálního hlediska fungují barevné flashbacky vzpomínek, jež se stále více s postupující dobou "hospitalizace" mísí s pokřivenou skutečností snů, a černobílé obrazy nemocniční/ lidské reality skvěle. (07.03.2014)