Dveře dokořán

Sociální rodinné drama, něco jako Ztraceno v překladu (nevím proč, ale hrozně mi to připomělo právě tenhle film) v ohodně lepším podání na téma samota, odcizení, nepochopení a samozřejmě jak jinak také hledání lásky. A je to cesta, po které mě sice bavilo kráčet, ale bohužel se u mě nakonec stejně setkala s jistým nepochopením. (05.02.2007)

Už dlouho jsem neviděl dobrý a chytlavý film o lidských vztazích, osudech, dramatech celkem všedního života, vnitřních pochodech. Minghella dokázal vymáčknout z minima maximum, a to i za pomoci skvěle sedícího a výtečně hrajícího Law-a. Bez těchhle dvou bych šel s hodnocením podstatně dolů, protože jinak film nemá napříkrat oproti pár dílům telenovely co nabídnout. Obzvlášť pokud je natažený na dvě hodiny filmového pásu... (28.10.2008)

Minghella to s herci vždycky uměl bravurně, stejně jako x situačních scén, ve kterých si říkáte, že se vám v životě přesně ta či ona už stala a reagovali jste úplně stejně. Breaking and Entering má především připomenout sílu dlouhodobého vztahu, opravdového partnerství, soužití a řešení více či méně triviálních problému, které člověka provázejí každý den. Důraz na hlavní hodnoty je tu jasně patrný, přičemž alternativní odklony jsou spíše jen jako opepření příběhu (zloději, prostitutka apod.). Inteligentní, dialogově silné a herecky brilantní. Chybí snad jen velkorysá výprava a čarokrásná hudba, na kterou jsme byli u mistra zvyklí. Holt industriální Londýn je trochu jiný šálek čaje. (20.02.2014)

Pár mých oblíbených uživatelů nadělilo 5* s tak pozitivními komentáři, jakoby se právě dověděli o nastolení věčného světového míru nebo o odstranění hladu ve Třetím světě a univerzálním léku na rakovinu zároveň. Já budu podstatně střízlivější a neodpustím si nekompromisní odsudek. Pro mě jsou Dveře dokořán kýčem určeným pro festivalové publikum. Nedůvěryhodné chování, dialogy, co šustí papírem, prapodivné postavy typu prostitutky ztvárněné Verou Farmigou. Už v případě Anglického pacienta coby vlajkové lodi režijní tvorby Anthonyho Minghella jsem měl dost velký problém a teď jsem si jen potvrdil, že se s Minghellovým viděním světa a umělecké tvorby míjím. Jedna hvězdička je za Jude Law a Juliette Binoche, druhá za zbytek hereckého osazenstva. Za scénář a z něj vycházející dialogy ale musím zbylé hvězdičky tentokrát schovat pro někoho jiného. Výše jmenovaní herci jsou sympaťáci, ale při některých frázích, které jim vycházely z úst, jsem měl chuť je kopnout do držky tam, kde scénárista měli dojem, že budu jihnout a držet palce. Pochopitelně tenhle pocit mohl částečně zapříčinit i špatný překlad jinak kvalitního dabingu, jenže moje angličtina není tak dobrá, abych si snímek vychutnal v originále. Celkový dojem: 40 %. (18.11.2012)

Až chorobnou závislost na tématu lásky a jejích různých podobách bychom mohli nalézt v dílech Anthona Minghelly. Vždy okořeněné nějakou zvláštností (druhá polovička je mrtvá a vrací se jako duch, druhá polovička musí do války, druhá polovička trpí popáleninami a duševními problémy z války) a zároveň zůstává pevně na zemi a vykresluje prostředí a dobu do detailů potřebných v příběhu. Se stejným přístupem se vrhnul i na Dveře dokořán, mám ale pocit, že film nebral tak vážně, nebo že byl omámen pohodlností Anglie. Každopádně Dveře dokořán postrádají jeho typickou syrovou naléhavost a přítomnost. Navíc ani oscilace mezi jeho oblíbenou romancí a ne tak typickou sociální sondou není ku prospěchu věci. Do příběhu navíc zatahuje i další motivy, např. dětí bez otce – v případě Mira je mrtvý, v případě Bey je duchem nepřítomen. Všechny se prolínají a zároveň separují a všechny stejným dílem stojí za nezdarem. Otázkou, kterou si totiž budete klást, je, co a zda-li chtěl autor říci a na co chtěl upozornit. Romance mezi Willem a Liv a do ní vstoupivší imigrantky Amiry je provedena s citem a hlavně scénáristicky jsou zvraty, jednání a uvažování jednotlivých postav vyvedeny dokonale, za což přísluší scénáristické polovině Minghelly velká pochvala. Avšak dost zvláštním způsobem byl vytvořen závěr, jež končí (pro diváka nejbolestnějším) happyendem, jaký by ho v tu chvíli mohl napadnout. Minghella si necelé dvě hodiny buduje příběh, aby si uvědomil, že divák se pomalu začíná nudit, a tak mu rychle naservíruje nejkompromisnější konec. S tímto problémem je spjat i sociální příběh Amiry a jejího syna Miry, který je místními podvratnými živly nucen páchat trestné činy. Minghella s ním až příliš sympatizuje, neboť ani náznakem nepředstavuje „zlou postavu“, a my se vlastně ani k podstatě tamních problémů nedostaneme, takže je zvolené prostředí zhola zbytečně nevyužito. Minghellovy úmysly se míjejí s výsledkem. (02.11.2007)