Dveře dokořán

Původně jsem zamýšlel tři *, ale nakonec se to ve mně celé rozleželo a jdu směrem nahoru. Oscarový Anthony Minghella se komorní londýnskou romancí vrací po tříleté odmlce a jeho nejnovější dítko je v mnoha ohledech velmi atypické. Sám si napsal scénář a nutno podotknout, že jeho hůře srozumitelné dialogy jsou zřejmě pod vlivem stejnojmenné divadelní hry přeplněny metaforami v už tak komplikovaném podání. Ambiciózní intelektuál a dobrosrdečný spolumajitel dobře prosperující firmy Will Francis v něm podstupuje riziko, aby pomohl neúplné bosenské rodině. Riziko takové, že vedle honby za viníky opakovaných krádeží podlehne kouzlu bosenské muslimky a je ochoten vsadit letitý partnerský vztah, který se vší pravděpodobností uvízl na mrtvém bodě. Minghella se snaží zachytit zdánlivé banality naší každodennosti (postavy působí jako naši sousedé či přátelé), nesoudí, ale zahlcuje nás emocionální plnokrevností životních pravd, které nás den co den obklopují. Škoda jen, že skvěle vykreslené postavy utápí v již zmiňovaných dialozích, které se třeba v případě výměny názorů přetavují na dva monology. Příkladem jest svérázná hádka Willa s Liv, do které zasahuje vřískající dcera. Celé atmosféře naopak přispívají herci i obrazová věrohodnost kameramana Benoîta Delhommea. Neokázalé herectví Juda Lawa nezklame, jak už jsme si ostatně zvykli, a mnohými osočovaná Robin Wright Penn (nominace na British Independent Film Awards) mi tu jednoduše sedla. Zarážející je naopak závěr v podobě nejen Willova ušlechtilého jednání (ušlechtilý je ostatně i v okatém případě možné náhodné nevěry s vlezlou prostitutkou), ale právě i jeho partnerky Liv, která i přes nevěru svého muže křivě vypovídá u soudu a svou těžko uvěřitelnou úlohu s kamennou tváří přijímá. 70%. (16.01.2008)

Britský film, kterému, ač vypráví o mezilidských vztazích, chybí to nejdůležitější. Emoce. Postavy většinou jednají chladně, jen velmi zřídka jimi zalomcují emoce. Navíc i zasazení do londýnské čtvrti King's Cross, čtvrti, kde se potkává moderní architektura s miniaturními bytečky imigrantů, je studené. Navzdory precizním hereckým výkonům a roztomilému slovanskému přízvuku Julie Binoche jsem nebyla spokojena. Dveře byly jen pootevřené. (24.03.2008)

Až chorobnou závislost na tématu lásky a jejích různých podobách bychom mohli nalézt v dílech Anthona Minghelly. Vždy okořeněné nějakou zvláštností (druhá polovička je mrtvá a vrací se jako duch, druhá polovička musí do války, druhá polovička trpí popáleninami a duševními problémy z války) a zároveň zůstává pevně na zemi a vykresluje prostředí a dobu do detailů potřebných v příběhu. Se stejným přístupem se vrhnul i na Dveře dokořán, mám ale pocit, že film nebral tak vážně, nebo že byl omámen pohodlností Anglie. Každopádně Dveře dokořán postrádají jeho typickou syrovou naléhavost a přítomnost. Navíc ani oscilace mezi jeho oblíbenou romancí a ne tak typickou sociální sondou není ku prospěchu věci. Do příběhu navíc zatahuje i další motivy, např. dětí bez otce – v případě Mira je mrtvý, v případě Bey je duchem nepřítomen. Všechny se prolínají a zároveň separují a všechny stejným dílem stojí za nezdarem. Otázkou, kterou si totiž budete klást, je, co a zda-li chtěl autor říci a na co chtěl upozornit. Romance mezi Willem a Liv a do ní vstoupivší imigrantky Amiry je provedena s citem a hlavně scénáristicky jsou zvraty, jednání a uvažování jednotlivých postav vyvedeny dokonale, za což přísluší scénáristické polovině Minghelly velká pochvala. Avšak dost zvláštním způsobem byl vytvořen závěr, jež končí (pro diváka nejbolestnějším) happyendem, jaký by ho v tu chvíli mohl napadnout. Minghella si necelé dvě hodiny buduje příběh, aby si uvědomil, že divák se pomalu začíná nudit, a tak mu rychle naservíruje nejkompromisnější konec. S tímto problémem je spjat i sociální příběh Amiry a jejího syna Miry, který je místními podvratnými živly nucen páchat trestné činy. Minghella s ním až příliš sympatizuje, neboť ani náznakem nepředstavuje „zlou postavu“, a my se vlastně ani k podstatě tamních problémů nedostaneme, takže je zvolené prostředí zhola zbytečně nevyužito. Minghellovy úmysly se míjejí s výsledkem. (02.11.2007)

Film ukecaný, kecací, nic moc se tam neděje, kromě řešení mezilidských vztahů a vyhrocování jejich stavů. Sem tam se tam něco zaděje, ale není to nic moc akčního nebo přehnaně zajímavýho. Spíš se to celý táhne, než aby mě to bavilo. Ale zas ne že by mě to nebavilo. No ale filmy o nevěře, to asi není nic pro mě. Není nad Dr. Plzáka: zatloukat, zatloukat, zatloukat. Průměr. (06.04.2008)

Skvělý herecký výkon Juliette Binoche, atmosférická hudba a nápaditá kamera jsou silnými kartami, které ovšem shazuje scénář. Nevím jestli se jedná o adaptaci divadelní hry, či to byl jen původní záměr (a nebo jsem vedle úplně), ale polovina scén působí jako z divadla rutinně vytažené, pro děj či ústřední myšlenku zbytečné, někdy rušící a někdy nudící. (29.04.2008)