Cadaveri eccellenti
Cadavres exquis
Ctihodné mŕtvoly
The Context
Režie:
Francesco RosiKamera:
Pasqualino De SantisHudba:
Piero PiccioniHrají:
Lino Ventura, Max von Sydow, Charles Vanel, Fernando Rey, Tino Carraro, Renato Salvatori, Luigi Pistilli, Marcel Bozzuffi, Paolo Bonacelli, Alain Cuny (více)VOD (1)
Obsahy(2)
V zemi zmítané politickými střety dojde k vraždám několika ústavních soudců. Zkušený detektiv váhá, zda jde o osobní mstu nebo počátek státního převratu. V napjaté atmosféře masových stávek, politické krize a neustálého sledování tajnými službami je policejní inspektor Rogas (Lino Ventura) povolán z hlavního města k případu vraždy vysoce postaveného soudce. Z počátku se zdá, že za jeho smrtí stojí mafie, vzápětí ovšem dojde k popravě dalších soudců a detektiv se rozhodne vraždy spojit do jednoho případu. Během vyšetřování naráží na různé verze – jeho šéf je přesvědčen, že jde o dílo pomateného revolucionáře, levicoví aktivisté naopak vidí za zabíjením spiknutí vládních špiček a vojenský puč. Rogas ale tuší, že motiv leží ve společné minulosti obětí, kdy se dopustili několika justičních omylů. Snaží se varovat další soudce, a čím více se blíží k odhalení, všimne si, že je sám sledován a možná i v hledáčku tajemného zabijáka... Film byl natočen podle detektivního románu od sicilského rodáka Leonarda Sciasciase, autora známých a také zfilmovaných kriminálních thrillerů jako Den sovy či Každému, co jeho jest. Přestože se děj snímku odehrává ve fiktivní zemi, je patrná kritika italské vlády a její netečnosti vůči organizovanému zločinu. (Česká televize)
(více)Videa (2)
Recenze (54)
Ctihodné mrtvoly jsou bezesporu dobrý film. Inspektor Rogas v podání Lina Ventury je opravdu sympaticky věrohodný, sympatický a věrohodně pátrající. Nicméně jak si jinak pomalé filmy užívám, tentokrát jsem monotónní italštinou upadala téměř do letargie a myšlenky se mi i při čtení slovenských titulků a sledování gest herců atd. stačily rozbíhat do všech stran. Špatné to znamení. Bylo to pomalé, dlouhé, chvílemi nudné a bez napětí. Místy upištěná hudba Piera Piccioneho mi přišla občas až rušivá, lépe jsem si vychutnala "tiché" scény. Musím se přiznat, že nebýt pánů Ventury a Salvatoriho bych to asi vzdala. Své udělal i moc, moc italský začátek a ještě více politiky. Pomalá a dlouhá politika jaksi není šálek mého tea. Takže hodnotím o chlup slabší čtyřkou, protože je to jinak téměř bezesporu dobrý film. ()
Trochu potemnělý film má podobnou atmosféru jako snímky s označením noir. Charakterizují jej spíše jako uměleckou podívanou. Jak už jsem naznačil, zvláštní příběh s otevřeným koncem je určitě zajímavý, ale poněkud jsem se ztrácel v tom politickém zákulisí. Na druhé straně bravurní Lino Ventura dokáže svým herectvím strhnout natolik, že s ubíhajícím časem pochopíte, že tento herec gabinovského stylu by vás dokázal emocionálně semlít i v reklamě na mletý biftek se smetanovou omáčkou. ()
Úvodní scéna v kryptě kostnice a následný atentát jednoznačně navnadí, režisér nastaví laťku vysoko a dává znát, že přítomnost hvězdného Ventury nebude zdaleka jeho jediným trumfem. Ctihodné mrtvoly jsou snímkem, který ctí atmosféru a má styl. Jeho slabina ale spočívá ve scénáři. Vraždy vysokých justičních hodnostářů nevyšetřuje tým špičkově vybavených specialistů kriminalistického týmu, jak by divák u politicky exponovaného případu čekal, nýbrž osamělý komisař vybavený tužkou a notýskem. Zhruba do poloviny představuje drama více méně klasické vyprávění o kriminálním případu, které přes odbočky a dílčí problémy směřuje ke konkrétnímu pachateli a vyřešení případu. Pak ale přehodí režisér výhybku a ocitneme se ve světě konspiračních teorií, náznaků komplikovaných a rozsáhlých spiknutí a film se stále víc propadá do paranoy, která vrcholí krvavým otazníkem. Pravdou je, že Francesco Rosi pracoval s velmi konkrétními pocity obav italské levice z vývoje inspirovaného Pinochetovým převratem v Chile, který se odehrál jen pouhé dva roky před přípravou natáčení. V polovině 70. let italská společnost opravdu procházela vleklou krizí politického systému i ekonomiky a země byla vyčerpaná ze stávek, demonstrací i politických atentátů. Takže po stránce "feelingu" Rosiho kousek funguje, z obsahového hlediska se v něm ale vyskytují logické kotrmelce. Pokud komisař při setkání s novináři a opozičními poslanci argumentuje zásadními důkazy, pak divák nic jiného než bezradné tápání a vzrůstající pocit ohrožení a ztráty důvěry v instituce u hlavního hrdiny nevidí. Pokud chcete dát snímku šanci, nečekejte film postavený na akci ani film, který přináší zásadní odhalení. Ale jako temná pociťovka to může fungovat. Celkový dojem: 75 %. ()
Policejní inspektor Rogas hledá podezřelého lékárníka Crese, vyšetřuje totiž vraždu soudce, k němuž za nedlouho přibude druhý a krátce potom třetí... Aneb když se propletou a smísí tajné služby, politická hnutí a organizovaný zločin, ať už fiktivně či reálně, jde z toho strach a atmosféra snímku tomu dokonale odpovídá, působí velice střízlivě, věcně a stroze. Za závěr, celkové vyznění a následný dopad hodnotím do plných, mrazí mě... ()
Byť si Rosi a Ventura politicky vůbec nerozuměli, na jednom se shodli, situace v Itálii nebyla dobrá a film o spiknutí na nejvyšších místech měl poodhalit problém italského státu.Ctihodné mrtvoly jsou velmi komplikovaný film, Lino Ventura podává jako obvykle mimořádný výkon, ale orientovat se ve spleti postav, kdo je zloduch a kdo ne, na první zhlédnutí zřejmě není možné. Film oplývá velmi dobrou atmosférou, kvalitně stupňovaným napětím, logickým vyvrcholením, ale rozklíčovat případ je velmi obtížné, ne-li nemožné. Ráda se na některé filmy podívám vícekrát, ale protože mě baví, ne proto, abych je pochopila. ()
Galerie (19)
Zajímavosti (2)
- Úvodní scéna s mumiemi byla natočena v kryptě kapucínského kláštera v Palermu, působivá sekvence pohřbu prvního zavražděného soudce byla pořízena na náměstí Piazza San Domenico Maggiore v Neapoli. Natáčelo se také v Římě nebo ve starobylém městečku Agrigento na Sicílii. Pro scénu, v níž inspektor Rogas (Lino Ventura) hledá podezřelého lékárníka Crese, byl použit exteriér paláce Palazzo Tafuri ve městě Lecce v jižní Itálii. (argenson)
- Film končí větou: „Pravda musí někdy počkat,“ a dlouhým záběrem na obraz italského malíře Renato Guttusa z roku 1972 „Funerali di Togliatti“, česky „Pohřeb (předsedy Italské komunistické strany Palmiro) Togliattiho“. (PhillM.)
Reklama