Ve stínu Beethovena

Film je v jádru vydařený. Je to však hudba, silně emotivní Beethovenova hudba, která jej dostává do vyšší roviny. Vysoce hodnotím i scénář, kdy si scénárista pohrává s detailními popisy smyslu a pocitovosti skladeb psaných "maestrem". Ne každý člověk vidí onu nezaměnitelnou představu o vyjádření světa a věcí kolem sebe pomocí hudby. Zde se mu jí dostává na stříbrném podnose...Výše zmíněnému přikládám i vysvětlení takto nízkého celkového hodnocení uživatelů... (01.08.2009)

Výroky Beethovena udivují např."Každý si myslí, že žiji ve světě ticha. To není pravda. Moje hlava je stále na prasknutí plná zvuků. Nikdy nepřestanou. Mým jediným uspokojením je, když je napíšu. Bůh zamořil moji mysl hudbou...." nebo "Hudba se nikdy nemění." Jedná se o další skvělý film z "pera" Agnieszky Holland, které si vážím čím dál tím více. Vtipný pohled na to, jak Anna Holtz v podání Diane Kruger diriguje napřed Beethovenovi, aby sám se svou hluchotou dirigoval svou symfonii. I přes tento vtipný moment filmu(vyjma několikrát odhalenou chlupatou hruď Eda Harrise) mě uchvátila scéna kde při dirigování kopíruje sám kameraman náladu hudby a její dozvuky gradují i s třesem obrazu což je brilantní nápad podobně jako následná forma toho, co asi Beethoven slyšel při potlesku a také jedna z posledních scén kde Beethoven diktuje svou představu další symfonie a popisuje její význam slovy - skoro až literárně. Podle mě film zobrazuje skladatele takového, jaký skutečně byl, ale k plné dokonalosti mi chyběla nějaká těžce popsatelná maličkost. Chválím Eda Harrise a Diane Kruger. (11.01.2013)

Spoilery - - - Je umění natočit se zářivou Diane a dokonalým Harrisem takhle nicneříkající film. Scénář předvádí všechny možné veletoče, dialogy se linou velmi nevěrohodně a mistr skladatel řádí jako pominutý, jenže ani téměř po hodině jsem si k němu nedokázal najít cestu. To samé platí o Anně - může být jemná, něžná, nadaná, ale ten důvod, proč se nechává od svého idolu trápit, není jasný ani na chvíli. Při natolik banálně vystavěném konfliktu Beethovena a jeho synovce, založeném na srovnání touhy po absolutním umění a nejjednodušších zákrutech života běžných lidí, nedokážu pochopit, kde se najednou vzala tak kouzelná scéna, jakou je společné dirigování Ódy na radost a už vůbec ne, proč ještě před ní najednou hluchý génius říká Anně, že ji potřebuje. Navíc rozpačitě režírující Agnieszka Holland zkouší nové nápady, které v drtivé většině případů nevychází a třeba taková třesoucí se kamera na pozadí velkolepých tónů bylo šílené šlápnutí vedle. Navíc nedodržuje hlavní zásadu režiséra. Film musí poutavě začínat a končit silným závěrem. A zatímco úvod dodržuje nejslepější klišé filmů odehrávajících se v minulých stoletích (tedy chudé lidi tupě zírající a extra špinavě vypadající), konec zase téměř do puntíku vykrádá Amadea. Při podstatně delší stopáži bych možná pochopil, jak se ti dva k sobě po duševní stránce dostali tak blízko. Takhle mi zůstalo pár krásných světlých momentů během tápání ve tmě. A v tichu. (24.11.2007)

Geniální hudba Ludwig van Beethovena, tento film zachránil. Dějově mě film jaksi minul, i když příběh filmu není zas tak špatný, ale jak zazněla božská Beethovenova díla, tak mě naplnila boží fascinace, to nepopírám. Dost pochybuji, že Ludwig van Beethoven, skladatelský zjev, se takhle nějak opravdu ve skutečnosti nerudně projevoval. I když si samozřejmě nemůžu být jistý. Někdy to tak bývá že géniové mají někde ubráno. Nicméně nebýt té hudby tak nadšení z filmu zcela vyprchalo. (05.07.2015)

Jsem hodně alergická na americké pokusy znázornit evropskou historii. I tenhle film ji z hlediska faktů znásilnil, ale po aktu nezůstala pachuť na patře, roztrhané prádlo a rozedřené lokty. Možná tomu trošku pomohla i paní režisérka. Ale hlavně mám pocit, že tvůrci prožívají to stejné krásné mrazení v zádech, když u Beethovenovy deváté nastoupí sbor s Ódou na radost. Takže celý snímek musím vnímat jako poklonu hudbě pana Beethovena. (30.10.2014)