Ve stínu Beethovena

Film jedné výborně natočené scény s nááádhernou Ódou na radost, která ve spojení s umocňujícím prostorovým zvukem opět dokazuje, že geniální hudba nezná pojem času. Bohužel to je skoro vše ( mimo pár scén s Edem Harrisem ), proč se na film podívat a to je trestuhodně málo. Dialogy ujdou, ale chemie mezi Beethovenem a jeho přepisovačkou prostě nefunguje. Plno postav a věcí není dotáhnuto do konce a je to velká škoda. Nedotaženost je až bolestná ve srovnání s mnou adorovaným Amadeem. A to ty dva považuji za minimálně rovnocenné ... (05.10.2009)

Film se věnuje posledním třem rokům Beethovenova života. Je to příběh plný emocí, poukazuje na ctižádost a sebevědomí geniálního skladatele, který si byl plně vědom své vyjímečnosti. Říká se o něm, že byl nerudný a vzteklý, ale přece ho dokázala "zkrotit" Anna Holtzová, která byla jeho asistentkou (jak bychom dnes nazvali funkci opisovačky not ). Stála při něm v jeho posledních chvílích života a přinesla mu trochu štěstí do jeho staromládeneckého života. Podle mého mínění zahrál Ed HARRIS tuto úlohu jedinečně - při dirigování "Ódy na radost " mi svým výkonem vyrazil dech ! A Diane KRUGEROVÁ byla tak milá a báječná jako by se v té době narodila. Možná, že filmu chybělo více lyriky a romantiky, ale to bylo z období, kdy Beethoven byl již hluchý a tato okolnost z něj dělala neřízeného hrubiána. Jenže byl to génius ! Dovolte, abych zde popsala jednu příhodu, která se stala,když byl Beeethoven na léčení v lázních Teplicích v Čechách. Byl na procházce se svým přítelem Wofgangem Goethem, když tu proti nim šel celý císařský dvůr v čele s císařem. Goethe sundal klobouk a zdvořile se uklonil. Beethoven aniž mrknul okem ostentativně šel dál... "Proboha, proč jsi nepozdravil císaře a jeho choť "? ptal se překvapený Goethe. "Protože císařů, králů a knížat je plná Evropa, ale Beethoven je jenom jeden." odvětil s úsměvem Beethoven. (17.10.2007)

Film vlastně není o Beethovenovi.  1)  Zobrazuje tvůrčí proces obecně, genialitu tvůrce, lásku a pokoru. Když vás obklopí ticho, vaše duše zpívá. Film vypráví o umělecké tvorbě a hudbě._____ 2)  Přepisovačka not Anna Holtzová je fiktivní a mám pocit, že totéž platí o jejím milém, architektu Martinu Bauerovi. V uvedeném období byl už Beethoven zcela hluchý a určitě nemohl komunikovat předváděnými způsoby. Film je prostě jen inspirován  Beethovenovým životem._____ 3)  Snímek jsem si vybral ke sledování, protože Hollandová, protože Goode a protože Beethoven. Ovšem navzdory těmto highlightům to byla dost utahaná podívaná._____ 4)  Součástí ponudnělého snímku jsou nicméně dvě pětihvězdičkové scény: výstava budoucího mostu přes Dunaj a především asi dvacetiminutové Beethovenovo dirigování. Missa solemnis i 9. symfonie byly uvedeny 7. května 1824 spolu s příležitostnou předehrou Zasvěcení domu (Zur Weihe des Hauses) v divadle U Korutanské brány (Am Kärtnertor)._____ 5)  Film zobrazuje zhruba jeden týden tvůrcova života a činí tak jakoby zvenku z pohledu přepisovačky not. Na konci pak jen letmo proletí posledními třemi roky Mistrova života._____ 6)  Naštěstí jsem dílo viděl v českém dabingu, angličtinu bych u Beethovena asi neskousl._____ 7)  Z hereckého obsazení mě zaujali 56letý výborný Ed Harris (Beethoven), 24letý pěkný Joe Anderson (Beethovenův synovec Karl) a 28letý Matthew Goode (architekt Martin Bauer, autor návrhu stavby mostu). (19.07.2022)

Kdyby se zapracovalo více na scénáři, mohl to být celkem zajímavý film. Takto zpracovaný ale spadá do naprostého průměru. Ed Harris v roli Beethovena je však výborný a svou úlohu zvládnul dokonale. Špatně si nevede ani Diane Krugerová, která mě celkem mile překvapila. Působí celkem přirozeně a je na ní i pěkný pohled. Svým výkonem ale zůstává přece jen ve stínu Beethovena - přesně jak říká název. Film je však nejspíše určen skutečným znalcům tohoto významného skladatele. (01.01.2009)

Spoilery - - - Je umění natočit se zářivou Diane a dokonalým Harrisem takhle nicneříkající film. Scénář předvádí všechny možné veletoče, dialogy se linou velmi nevěrohodně a mistr skladatel řádí jako pominutý, jenže ani téměř po hodině jsem si k němu nedokázal najít cestu. To samé platí o Anně - může být jemná, něžná, nadaná, ale ten důvod, proč se nechává od svého idolu trápit, není jasný ani na chvíli. Při natolik banálně vystavěném konfliktu Beethovena a jeho synovce, založeném na srovnání touhy po absolutním umění a nejjednodušších zákrutech života běžných lidí, nedokážu pochopit, kde se najednou vzala tak kouzelná scéna, jakou je společné dirigování Ódy na radost a už vůbec ne, proč ještě před ní najednou hluchý génius říká Anně, že ji potřebuje. Navíc rozpačitě režírující Agnieszka Holland zkouší nové nápady, které v drtivé většině případů nevychází a třeba taková třesoucí se kamera na pozadí velkolepých tónů bylo šílené šlápnutí vedle. Navíc nedodržuje hlavní zásadu režiséra. Film musí poutavě začínat a končit silným závěrem. A zatímco úvod dodržuje nejslepější klišé filmů odehrávajících se v minulých stoletích (tedy chudé lidi tupě zírající a extra špinavě vypadající), konec zase téměř do puntíku vykrádá Amadea. Při podstatně delší stopáži bych možná pochopil, jak se ti dva k sobě po duševní stránce dostali tak blízko. Takhle mi zůstalo pár krásných světlých momentů během tápání ve tmě. A v tichu. (24.11.2007)