Maminka slaví 100. narozeniny

Upraveno v říjnu 2022. Maminka slaví 100. narozeniny je metaforickou satirou, nestydatě jízlivou. Franco sice již není mezi živými, avšak to neznamená, že rozervanost a konflikty věcí minulých jsou vyřešeny nebo překonány. Co znamená naděje pro jednoho, je pro druhého rozpad snad všech hodnot. Kročeje lidí vedou jinými cestami, avšak cíle povětšinou zůstávají stejné. Křesťanská víra ztratila svou asketickou přitažlivost, touha po sjednocení s božskou substancí přetrvala. Existencialismus s hédonismem se stávají protiváhou k prospěchářskému kalkulu bez zábran. Pokušení přestalo být smrtelným hříchem, vysvobození ze zajetí se projevuje zdivočením etického povědomí. Minulost je mrtvá, tkví hluboko svými kořeny, je vražděna a také přetrvává. Budoucnost podléhá stříbrným flitrům, zavrhuje vše minulé, a přitom též vraždí části sebe sama. Saurovy metaforické koktejly jsou štiplavé, nenechávají kámen na kameni, obrazy Tea Escamilly jsou vášní a pudy strženy proudem víru rozpadu starého ve střetu s novým, nástup demokracie je provázen porodními bolestmi. Pokoušenými a zkoušenými postavami zvenčí jsou bývalá guvernantka Ana (Geraldine Chaplin) a její sváděný manžel Antonio (Norman Briski). Rozpad staré doby a moci: stařičká, nemohoucí, epileptickými záchvaty trpící matka a dosud vládkyně panství (dobrá Rafaela Aparicio), neúnavně pokoušející se do nebe vzlétnout mystik Fernando (Fernando Fernán Gómez), zestárlý erotoman Juan (José Vivó) a jeho zatvrzele chamtivější manželka Luchi (Charo Soriano). Novou, od dogmat (přesto v nich částečně stále dlící a z nich čerpající a zároveň proti nim rebelující) osvobozenou generaci zastupují Juanova a Luchiina vyrostlá dítka: požitkům vstřícná Natalia (Amparo Muñoz), disciplinovaně kalkulující Carlota (Ángeles Torres) a svébytně přemýšlivá Victoria (Elisa Nandi). Maminka slaví 100. narozeniny: vyrovnávání se s vlastní minulostí není zdaleka u konce. Dosáhlo se sice vysvobození, avšak demokracie má již spotřební příchuť prodejnosti a lascivnosti. Nejtěžší je osvobození sebe od sebe sama. Je to svižné, zábavné, sarkastické. (23.10.2009)

Saura si dělá z diváka trochu prču, Anna žije a nevzpomíná nerada. Člověk mu to docela rád odpustí, protože film je plný symboliky, nepřehnaného intelektuálna a konec konců i pravdy o lidských duších. Navíc se skvělou hudbou i kamerou. Chcete si zapíchat s moc krásnou španělkou? Stačí přivézt na venkov paklíček trávy a puknout si s ní jointa na verandě. Pak vás pozve do postele stylem Ano nebo Ne. Opravdu originální milostná scéna. Miluji své syny nade vše, říka přesvědčeně matka, chtějí mě však zabít. I holky tu milujou uniformy, ne na chlapech ale na sobě...Jo a ještě něco: Dejte pozor, jsou tu všude pasti! (08.02.2009)

Po Anne a vlkoch a Elise, mojom živote tretí Saura a stále s rovnakým výsledkom. Nerozumiem, nesmejem sa (aj keď je to označované ako komédia) a teším sa na záverečné titulky. Že sa odlišujem od väčšinového hodnotenia ma neprekvapuje, príjemne by ma však prekvapilo, keby som niekedy v budúcnosti videl Saurov film, po skončení ktorého by som uznanlivo pokýval hlavou a rozmýšľal, či je to na štyri alebo až na päť hviezdičiek. (22.02.2011)

Zatímco Anna a Vlci sázela na průhlednou a promyšlenou metaforu, jež působila spíše akademicky a nestrhávala, její překvapivé pokračování je úplně o něčem jiném. Je to neskutečně provokující film, který udeří diváka již svým úvodem, tím, jak postavy jednají a jaké mají vztahy - jako by film Anna a vlci byl zcela popřen, vymazán, zapomenut. Saura si rád zahrává s lidskou pamětí a staví na ní své složité narativy, zde si však dovolil zajít ještě dále - hra se totiž přesunula na paměť diváka, který má v hlavě příběh nebohé Anny mezi vlčí smečkou a při sledování jeho pokračování má nutkání vstoupit na plátno a křičet, jestli se všichni náhodou nezbláznili, copak si nepamatují na to, co se opravdu stalo, nebo jsou absolutní pokrytci? A právě na tomto pocitu a jakési bezmoci a zmatenosti z nových vztahů staví Saura svou další velkou metaforu, metaforu postfrankistické společnosti, v níž je náhle vše složitější, nejednoznačnější, zcela jiné. I samotná postava tyranské "maminky" jako symbolu španělské tradice a tyranie prochází neobyčejnou proměnou a stává se i přes své schopnosti novou obětí. Přidanou hodnotou k interpretační hře, která má nyní značně otevřený rámec (není nakonec důležitější hrdinčina autoterapie, snaha postavit se minulosti čelem?), je neuvěřitelná a zároveň krutá grotesknost a karnevalovost, jež nabývá vrcholu při bizarní narozeninové oslavě, jež se náhle zvrtává v geniální vizuální metaforu národního traumatu a jeho až pohádkové překonání znamenající jistou naději do budoucna. (25.11.2012)

Saura se vrací do domu, v němž o šest let dříve přebývala Anna s vlky. Opět guvernantka, opět velmi zvláštní rodina, kterou ovládá matka. Pouze žánrově má Maminka blíže ke komedii (ale zase ne o tolik). Pro Annu, moderní ženu z města, je vstup do domu návratem do minulosti. Jeho obyvatelé se převlékají do starých šatů, včetně vojenských uniforem, neustále je vzpomínám zesnulý otec (Franco), cokoli obscénního, pohoršujícího představuje tabu. Problémem filmu nejsou dvě rušivé scény říznuté mysticismem (příchod Juána a finále), ani míšení smrtelně vážného se zcela nevážným, ale povědomost. Je to vlastně Anna a vlci po šesti letech, čili s odstupem pro komedii nezbytným. Náboženství, armáda, rodina. Pořád v minulosti. Změny, k nimž má v Saurově filmografii dojít, Maminka zatím jenom ohlašuje (třeba delší scénou flamenga, jednoho z tanců, jimž budou věnovány samostatné filmy). 70% (09.11.2010)