Inland Empire

Tři hodiny přesvícených nebo naopak příliš tmavých záběrů pořízených digitální kamerou, chaoticky řazené scény jakoby z pera polských avantgarních umělců, kteří právě dostudovali filmovou akademii, tam někde, v čase nečase, s uhrančivou deprimující atmosférou, a pod tím vším jedno jméno; David Lynch. A teď už je jenom na vás, jestli mu to budete žrát nebo ne. Já mu to žral! (08.07.2007)

Lynch ještě nikdy nebyl tolik divácky odvrácený a chladný, v atmosféře nevyrovnaný, obrazově hnusný a ponejvíce nepochopitelný. Základní problém vyvstává už v úvodu, kdy se všechno zmate, proplete a v průběhu není ani trocha viditelné pomoci. Když se člověk dostane po 30 minutách do děje a zkousne formu, je z něj záhy opět vykopnut a Lynch se směje se zdviženým prostředníkem. Dávám 70%, cítím režisérův výsměch a film nechci dlouho vidět....i když... :-) /To říká bezmezný Lynchův vyznavač/ _______ Napodruhé lepší. Indicie se objevují, občas docvaknou, Lynch se vysmívá a já se směji s ním. Po skončení jsem měl chuť se začít dívat znovu - no není to znak kvalitního filmu? (02.08.2007)

Lynchovo jméno uctívám, kudy chodím, ale pokud jde o Inland Empire, musím se zahanbeně přiznat, že jsem se na to zkoušela dívat celkem třikrát. Dvakrát jsem usnula a potřetí jsem usoudila, že užitečnější bude jít ven hrabat listí. A jediné, co mě napadalo, byl vtip, co dostanete, když necháte Lynche režírovat remake Kmotra. Nabídku, kterou nelze pochopit. (05.11.2010)

Mám dojem, že jsem si myslel, že už není možný jít dál tím směrem, kterým šel Lynch v Lost Highway a Mulholland Drive. Aspoň ne tak, aby to bylo ještě zajímavý. Jenže on to udělal, a udělal to tak, že se to nedá vůbec popsat. Inland Empire je takovej masakr (myslim jako dokonalej film), až je to vyloučeno. Jestli mě Lost Higway a Mulholland Drive naprosto odpálily, jak nazvat pocit, kterej jsem měl u Inland Empire, když je ten film ještě desetkrát působivější, šílenější, schizofrennější, paranoidnější, rozbitější, ujetější... Přitom jsem si na konci říkal, že mi to všechno do sebe zapadlo a že je mi vcelku jasný, o co šlo. No ale možná se pletu. Stejně je to jedno. Zásadní zážitek bylo pro mě totiž samotný sledování tohohle filmu. (07.08.2007)

Zdá se, že Lynch tentokrát tematicky koketuje s Stanislavského metodou fyzického jednání a psychického splynutí s postavou, přičemž neváhá fikční svět filmu propojovat s tím reálným. První hodinu z necelých třech jsem si říkal, že tomu filmu celkem dobře rozumím, pak se ale Lynch utrhne ze řetězu, naprosto bourá dosavadní celkem kontinuální vyprávění a je stále těžší najít v příběhu nějaký klíč. Budu se na to muset podívat ještě jednou, problém ale je že tento tříhodinový film je z diváckého hlediska velmi vyčerpávající, k čemuž navíc napomáhá i Lynchova schopnost útočit na divákovy vjemy a korigovat jeho emoce a tak se z Inland Empire stává opravdu hutný zážitek. Lynchova práce s kamerou je velmi netradiční až nepříjemná, svůj účel ale plní, i když takto neučesaný vizuál mnohým nejspíš nesedne. Spoustu scén jsem upřímně nepobíral a spolu s Mazací hlavou se jedná o Lynchův nejhůře stravitelný film…což ale neznamená, že by byl špatný. Po důkladnější analýze ho možná více docením. (05.02.2010)