Vratné lahve

Opět ten svěrákovsky krásný ,,hezký český film"... Nejlepší český žijící scénárista Zdeněk Svěrák servíruje zase jedno ze svých dělových podání, opět ono prolnutí tragického s komickým, nádherné vychytávky a hraní si s jazykem a situační komikou, jak je u Svěráka zvykem (například geniální dialog Tkalouna s manželkou v pozadí s televizní telenovelou, která jejich rozhovoru dodává zcela nový rozměr), geniální pozorovací talent, tohle je odpozorované ze skutečného života (existenciální krize stáří, role Daniely Kolářové i její mnohaletý stereotypní manželský vztah i sexuální nezájem, stará nemohoucí žena zřejmě s Alzheimerovou chorobou, stupňující se provokování dětí během hodiny ve škole, různé lidské figurky atd.), práce s postupně odhalovanými motivy (otisky na zdi, čárky na bříšku neznámé, doučování němčiny...), různé slovní bonmoty, nádherně podaná moudra (Ovšem aby bylo vítání, musí být napřed loučení.) no a hlavně svěrákovské hlášky (Hele, nezacláněj tady a jdi si lisovat; Pracuju u lisu, proto mi kluci říkaj Úlisný...ve skutečnosti se ale jmenuju Šourek...) i bravurně zvládnuté scenáristické řemeslo (scéna postupného odhalování identity inženýra Landy v rozhovoru při jízdě autem je jednou z nejlépe napsaných za poslední dekádu v českém filmu). Výborná režisérská práce jeho syna, tohle je kvalitně odvedené řemeslo. Nádherná kamera pana Smutného, poetické pak mohou být i zdánlivě fádní momenty - například vlnění se vyprazdňujícího se horkovzdušného balonu, o ženských stehnech rýsujících se proti světlu pod látkou sukní nemluvě... Skvělé herecké obsazení a skvělé herecké výkony, nádherná a pravdivá Daniela Kolářová i stále samorostle svůj Zdeněk Svěrák (roli si napsal skutečně na tělo), skvěle hrající Jiří Macháček i Jan Budař (oba konečně excelují mimo svou zaběhlou typovou škatulku), po dlouhé době opět Pavel Landovský (vtipná aluze na Škvoreckého Černé barony, navíc nádherný paradox, kdy chartista a extrovert hraje mlčenlivého lampasáka), a mnozí další, a tentokrát pouze v miniroli Janův oblíbenec Ondřej Vetchý, mihl se i tradiční režisér Renč. Co ovšem u tohoto filmu docela selhalo, je hudba - silně patetická a sterilní hudba Ondřeje Soukupa se k filmu místy vůbec nehodila a vrcholem byl autorský písňový vstup Jaroslava Uhlíře. Severní vítr či Není nutno tedy tentokrát nereinkarnoval, tandemský tým Svěráků tady byl k jeho hudbě hodně nekritický... Product placement dnes již v českém filmu představuje nepsaný standard a tady ani mnoho nerušil. Díkybohu. Jen nepochopitelný kiks představuje scéna, kdy Tkaloun alias Zdeněk Svěrák spadne po srážce autem z kola. Buď to byl odkaz k poetice Bláznivé střely anebo vtip, který jsem já minimálně s půlkou kina nepochopili... Každopádně neuvěřitelných 1 254 282 diváků (zdroj Unie filmových distributorů) zhlédnuvších tenhle film jen v kinech svědčí o výjimečném postavení tandemu otce a syna v kontextu české kinematografie...(je to druhý nejnavštěvovanější český film od roku 1989, přičemž první je v žebříčku návštěvnosti, jak jinak, opět jejich společný film - oskarový Kolja...) (11.03.2007) (méně) (více)