Adamova jablka

Skvělí herci (sympaťáka Madse si oblibuju čím dál víc), hezky ujetý scénář a morální poselství, přeskakující z jednoho závěru na druhý, aby na konci udělalo podivný kotrmelec a zanechalo v divákovi smíšené pocity - já díky tomu pookřála a ty 4* si z toho prstu prostě vycucala... a ráda. Sympaticky šáhlý Dánsko a jeho umná oscilace mezi komedií a tragedií je v tom cítit dost jasně a... a vůbec, tyhle jabka rozhodně stojí za ochutnání. (27.03.2008)

Adams aebler zcela naplňuje význam slova „tragikomedie“; obě složky jsou velmi výrazné, přesto spolu žijí v harmonii. Nejednou mi smíchy vyhrkly slzy do očí, přesto trvale přítomný opar absurdna ani smrtícím způsobem vypointované „kameňáky“ nijak nenarušují či nesnižují vážnost dramatické roviny, což je jev vskutku výjimečný. Žel vážná část otevírá pro film i jedinou z hlediska hodnocení nepříjemnou rovinu, kterou je rozpletení tragické zápletky. Hlavní postava (kněz Ivan) je po celý život stíhána řadou ran „osudu“ a evidentně stavěna do pozice biblického Joba. Adams aebler ovšem není tragédií křesťanskou, na kterou film mnohokrát explicitně odkazuje, není příběhem spravedlnosti Jobovy či Abrahámovy. Člověk je podroben zkoušce, ve které selže, přesto je odměnen. Dalo by se diskutovat, selhal-li až v okamžiku zřeknutí se Boha, nebo už na samém počátku tím, že si zakryl oči závojem, ale selhal. A získal vše. Není však ani tragédií antickou, v níž jsou principy „spravedlnosti“ světa mimo dosah lidského poznání a člověk je jim pouze vystaven. Je jakousi tragédií sui generis. Nabízí se, i vzhledem k původu na severu poněkud ironická interpretace, že je zde oním slitovným Bohem, sítí zachycující padající, sociální stát. Čím méně děláte, tím více dostanete. Konflikt byl zkrátka vyřešen mimo rámec soustavy, v níž se odehrál celý zápas. Je to jako kdyby si po hokejovém utkání oba týmy hodily o výsledek mincí. Přitom nejsilnější dramatické momenty – a že jich bylo požehnaně – vznikly právě díky onomu křesťanskému rozměru. Pak nutně vyvstává otázka, proč zde tento vůbec figuruje. Pokud filmu nedodává hloubku, tvoří pouze velmi efektní - a velmi povrchní - kulisy. Takže se cítím jako po onom důležitém derby, které sice bylo divácky atraktivní, leč výsledek byl posléze určen losem. A strhávám proto dvě hvězdy. (09.04.2008)

Dánská černohumorná absurditka plná podobenství, odkazů.... s jasně čitelným přesahem (odkazem), která měla mj. za následek, že jsem si při závěrečných titulkách (téměř) začal s hlavními hrdiny pobrukovat "How deep is your love"? od Thake That. Kdo by to byl řekl. A nepotřeboval jsem k tomu ani lahodný sirup (čti fernet). I love this film. RESPEKT! (19.10.2011)

Naprosto nedoceněná, přehlížená perla. Dívám-li se na film, podvědomě, ať chci, nebo ne, mi běží hlavou: tohle bych udělal jinak, tohle je podle mne zbytečné, tady to bych udělal přesně tak... U tohoto filmu mám jediný pocit: tohle bych nikdy nedokázal. Dělat si srandu z neonacismu stejně jako z rakoviny nebo z mentálního postižení dítěte, zůstat nad věcí, nebýt nevkusný, vést příběh přes zvraty, které nejsou uvěřitelné, ale přitom přimět diváka jim uvěřit, protože jim uvěřit chce, a spousty spousty dalších nádher - to je kumšt. (09.07.2009)

Na starozákonním podkladu vytvořil Jensen vrstevnatý příběh, v němž hrají prim na severskou kinematografii vizuálně netypicky zjitřené motivy "velkého druhého" (Boha / skutečnosti / symbolického pořádku... whatever...), ale s nimi ruku v ruce kráčejí zcela typické "nepřímé dialogy". Postavy rozmlouvají, ale smysl jejich promluvy se odvíjí na symbolické rovině, ne v tom, co se říká, ale v jemné interakci náznaků, zámlk a skrytých významů. Postava Madse Mikkelsena, jakkoli obestřena biblickými stigmaty, je v jádru čistě lidská a její poselství, že před skutečností je třeba unikat za cenu milosrdných klamů, změkčuje i občas "trochu příliš" monumentální symboly. Nejde tu totiž o ně, o nějaké nepolapitelné entity a velké ideje, ale o ten hřejivě-mrazivý život vezdejší, ve kterém všechny postavy zakoušejí na vlastní kůži, že každý z nás potřebuje jablečný koláč a přivřené oči, aby se ze zdánlivě kruté absurdity existence stala snesitelná hra. Ať už je Ivan Jobem (či jen zaslepeným človíčkem) a Adam pokoušený Satanem (či jen hlupákem žijícím bludu), Adamova jablka chutnají kysele a přitom se od nich nelze odtrhnout. Je v nich pachuť nadějí, útěků i sladkých návratů. Nijak závratně hluboký, přesto nádherně "pravdivý" film o tom, že nemá žádných trvalých pravd a neotřesitelných jistot. Černá biblická tragikomedie. (19.12.2010)