Shoah
Obsahy(1)
Shoah představuje nestandardní dokumentární dílo zabývající se holocaustem. Více jak devítihodinový snímek je výsledkem pětadvacetileté práce autorů a neobsahuje žádné dobové záběry z války nebo obodobí těsně po konci války. Skládá se výhradně z výpovědí očitých svědků. Přeživší účastníci tehdejšího dění dostávají šanci zprostředkovat ve filmu svoje rozmanité zkušenosti a zachovat je tak pro další generace. Jejich vzpomínky často ožívají při návštěvě místa činu (např. tábor Treblinka), často to však není vůbec třeba. Zachycení výpovědi této odcházející generace je hlavním úkolem filmu, čemuž také Lanzmann mnohé podřídil. Vzniklo tak svou délkou i charakterem unikátní dílo, které v mnoha směrech překračuje hranice "pouhého" dokumentu. (jakub.uck)
(více)Videa (1)
Recenze (79)
Deväť hodín trvajúca oral history o holocauste. Ako milovník kinematografie považujem takýto spôsob výpovedi o histórii zaujímavejší, ako strohú literatúru faktu. Pretože tá tiež vychádza zo spomienok ľudí. Šoa sa tvári, že na takejto ploche musí poskytnúť kvantá informácií, čo síce činí, na druhú stranu ale za takúto dĺžku môžu dva faktory. Pri prehovoroch nesledujeme titulky, ale čakáme, kým respondent odpovie a potom nám jeho odpoveď preloží tlmočníčka. A za druhé Lanzmann sa zopár krát opýta viac menej tú istú otázku po sebe a respondent stále odpovedá iba to isté. To je ale iba taký menší a dosť nepodstatný postreh. Že sa ľudstvo zo svojej histórie ponaučiť nedokáže a že utrpenie je náš osud, dokladá dnes napríklad vojna v Sýrii a dlhodobý konflikt v Sudáne. Preto si po pozretí Šoa nepoviete, že tak toto je už chvalabohu iba naša minulosť. Vyzerá to tak, že minulosťou sa vojnové hrôzy stanú až po vyhynutí ľudstva. ()
Dokument jako takový se jistě velkým dílem zasluhuje o zachování tohoto smutného dědictví naší civilizace a tomu nelze dát nic jiného než plný počet hvězdiček. Co se filmařské kvality týče, ta je také ne velmi vysoké úrovni s ohledem an dobu vzniku. V dokumentu (možná proti očekávání) nenajdete v celé jeho stopáži jediný archivní záběr, či hudební podkres. Jedná se v podstatě o prostou řadu interview s přeživšími holokaustu (z obou stran tábora - dá-li se to takto zjednodušeně vůbec rozdělit). Přesto zde najdete řadu velmi silných momentů. Trochu mi vadilo, že se Lanzmann při stříhání nepokusil o větší linearitu, občas se skáče docela chaoticky v čase, případně by šlo dokument sem tam proložit i nějakým faktografickým komentářem, aby se divák rychleji orientoval. Další věc, kterou jsem lehce neskousnul, bylo občasné Lanzmannovo až příliš sugestivní podávání otázek dotazovaným, které mi připadalo, že občas zbytečně tlačí na pilu, nebo někdy zbytečně přerušuje vypravěče, či se ho ptá pořád na to stejné. Ale konec konců u toho se dá přivřít oko, pokud vezmu v potaz, jak dlouho a kolik materiálu musel Lanzmann nasbírat a následně nastříhat, kolik lidí musel najít a přemluvit k rozhovoru, dokonce několik natočit i skrytou kamerou, což bylo jistě dost riskantní. Nelze než vyslovit obdiv nad takovým monumentálním a systematickým dílem. Tento film by měl patřit k povinné výbavě - ne každého filmového fanouška, ale každého člověka vůbec! ()
„...nahnali nás do velkého hangáru z prken; když jsme se smáčkli, vešlo se nás tam asi dvě stě. Zavřeli vrata a nechali nás namačkané jednoho na druhého téměř v úplné tmě. Nedokázal bych vám to vysvětlit. Všichni ti lidé tam byli, člověk je sotva viděl, jen jsem je cítil proti sobě a slyšel, jak dýchají. Jednou, bylo to hned zkraje, kdy nás začali zavírat do hangáru, byl tlak tak silný, že jsem si zprvu myslil, že se udusím, pak se ve mně náhle probudila mohutná radost, div jsem se nezhroutil: pocítil jsem, že miluji ty lidi jako své bratry, byl bych je nejraději všechny objal. Kdykoliv jsem se tam pak vrátil, pociťoval jsem touž radost.“ (J.P. Sartre: Nevolnost; přeložil Josef Čermák) Šo´a (hebrejsky „zničení“) se až příliš zaměřuje na samotný akt zničení, resp. likvidaci za branami vyhlazovacích táborů, což je na holokaustu to nejméně zajímavé. Zhruba úvodní tři hodiny představují v tomto takového bobříka vytrvalosti, jelikož kamera bloudí někde po středoevropských lesích, kde před více než třiceti lety existovaly vyhlazovací tábory a hromadné hroby, a po tvářích mluvčích, které jsou podobně (ne)zajímavé, a rozvláčně (což ještě umocňuje časté čekání na překlad) pronáší – s prominutím – banality každodenní táborové praxe. Formální stránka je vůbec velký problém; většinu stopáže pokrývají prosté záběry lidských obličejů, které se časem omrzí, zbytek pak krajina, v níž se „to všechno“ odehrálo, dnes však už tyto události téměř nic nepřipomíná, a i když se (v nejlepším případě) procházíme troskami tábora, není to ani zčásti tak působivé, jako by byly záběry soudobé či natočené brzy po válce. Světlou výjimkou je krátce zobrazený model tábora smrti v muzeu. Od sklonku třetí hodiny se Šo´a postupně mírně zlepšuje, zabývá se i širšími souvislostmi a vrcholem jsou pasáže zkoumající „psychologii tábora“ a organizaci přesídlovacích transportů, kde už se v energickém ohrazování „já jsem byl pouhý úředník“ otevírají i otázky viny a fungování celého byrokratického aparátu zajišťujícího „konečně řešení“. V této fázi jsem se dokonce nedokázal odtrhnout od televize, abych si došel doplnit zásoby potravin pro zbytek snímku. Ani tady ovšem nejde film příliš do hloubky, ač to devítihodinová stopáž jednoznačně umožňuje. Po konjuktuře však přichází deprese a Šo´a opět sklouzává k rozvleklým a nepříliš systematickým notorietám, občas přerušovaným nápaditější scénou (židovský chlapec v obležení polských usedlíků) či poťouchlejší otázkou (jaký je rozdíl mezi Poláky a Židy?). Pozoruhodným elementem je sám režisér Claude Lanzmann. Často pokládá tak hloupé otázky, že by i nejmenovaní fotbaloví komentátoři TV NOVA ustrnuli, vrcholným číslem je ovšem úvodní část rozhovoru s dozorcem Franzem Suchomelem, v níž opakovaně slíbí, že jeho jméno udrží výměnou za výpověď v tajnosti, načež zveřejní nejen celé jméno, ale i (zřejmě bez jeho vědomí) pořízený videozáznam. Snad tím chtěl potvrdit nadčasovost určitých praktik předáků táborů smrti, o nichž ještě před chvílí hovořil. / / / Druhým způsobem, jak lze na film nahlížet (a který je ve filmu i naznačen), je ten z hlediska potřeba uchování svědectví o šo´a jakožto bezprecedentní události, jejímuž opakování může zabránit toliko udržení živé vzpomínky v paměti lidstva, pro které jsou výpovědi zúčastněných nezastupitelným prostředkem. S jejich odchodem se autentická hrůza proměňuje v odtažitá písmena na stranách knihy a později v zamlženou a nepochopitelnou nepravděpodobnost. Pohleďte tedy do tváří přeživších a vězte, že tohoto všeho jsou lidé – ba příslušníci druhdy nejkulturnějšího národa Evropy – schopni. Pod tímto zorným úhlem pozbývá hodnocení filmu jakéhokoli smyslu. () (méně) (více)
Přiznám se, že jsem dokument viděl naněkolikrát a v celku bych ho asi zhlédnout nedokázal. Režisér jistě mohl celý dokument nechat odvysílat jako seriál, nebo ho sestříhat na přijatelnější stopáž, ale jistě věděl co a proč to dělá. Celému počinu by se hlavně po formální stránce dala vytknout spousta věcí, ale tady šlo jen a jen o poselství, ukázat v plné nahotě zvěrstva, která si nikdo z nás nedovede ani představit. Ve filmu nevystupovali herci, nýbrž lidé kteří si museli projít peklem a kteří ani po 30 letech nedokázali popisovat události bez emocí ač se někteří snažili seč mohli. Nedivím se režisérovi, že jeho otázky zněly někdy toporně, když byl konfrontován s něčím takovým. Každý kdo dokument viděl celý a má byť jen špetku empatie, musí dát plný počet a tomu dobrákovi, který tu píše, že mu připadá neetické, že režisér zveřejnil jméno i tvář esesáka Suchomela, ač mu slíbil, že to neudělá, bych řekl tolik, že mně připadá neetické někomu slíbit koupel a místo vody na něj pustit plyn... ()
Monumentální devítihodinový dokument na téma holocaustu. Divák se zde však nesetká s jediným dobovým záběrem, s jediným záběrem na vyhubelého žida, s jediným pohledem na kupu mrtvých těl. Síla dokumentu Šoa je jinde. V rozhovorech lidí, kteří byli téměř před půlstoletím takříkajíc "u toho". A to ze všech stran. Přeživší židé, vzpomínající na hrůzy a nelidské zacházení. Bývalí dozorci, kterým bych možná i věřil to, že z vražedné mašinérie neměli velkou radost. Setkáme se i s holičem, jehož úkolem bylo stříhat lidi chvíli předtím, než se vydali na "himmelweg". Stokrát vědomá hrůza z nacistického konečného řešení židovské otázky narůstá opět do dalších rozměrů, které mizí v nekonečnu. Devět hodin je jistě dlouhá doba. Sám jsem se díval po částech. Ale lze říct, že je i krátká. Velmi krátká. A to možná i v porovnání s hrůzou, kterou museli židé prožít, a i kdyby to byl jen okamžik, člověk by s ním žil po celý život. Pokud by mu byl nějaký další dopřán. ()
Galerie (24)
Photo © IFC Films
Zajímavosti (8)
- Jedním z hovořících pamětníků je Rudolf Vrba, vlastním jménem Walter Rosenberg, narozen roku 1924 v československých Topoľčanech. V létě 1942 se dostal do koncentračního tábora v Osvětimi, odkud spolu s Alfrédem Wetzlerem, spisovatelem slovenského původu, o dva roky později utekli. V Žilině poté židovským představitelům nadiktovali 32stránkový dokument o fungování tábora Osvětim, na základě kterého byly zastaveny deportace Židů z Maďarska. O tomto činu pojednává snímek Zpráva (2020). (Dvojirakri)
- Timothy Garton Ash věnoval tomuto filmu 15stránkovou poznámku v knize „Středoevropan volbou“. Na str. 44 píše, že „Natáčení bylo obtížné. Jednou byla jeho skrytá kamera (kterou natáčel většinu dotazovaných nacistů) odhalena“ a cituje režiséra “Strávil jsem víc jak měsíc v nemocnici. Strašně mě zbili. Ukradli mi všechny materiály.“ (periHK)
- Sestříhání filmu trvalo 2 roky. (SafkaGuru)
Reklama