Tři časy

100 let homo sapiens sapiens. (To je dlouhé. Proč je to tak dlouhé. To je pomalé. Proč je to tak pomalé. To je rozvláčné. Proč je to tak rozvláčné. Seru na to, jdu spát.) Čas. První, druhý, třetí. Pomalý s otazníkem. Pomalý s vykřičníkem. Překotný s otazníkem a vykřičníkem. 1966. 1911. 2005. Láska. Svoboda. Mládí. Každá vteřina má smysl. Dávám nekonečno z pěti. (27.03.2011)

Tohle šlo vážně úplně mimo mne. Co se týče úvodního příběhu, tak naprosto prázdná bezobsahová romantika kde zaujala akorát tak solidní hudba a půvabná dáma. Zhruba v půlce druhého už jsem nudou nevydržel a sledování ukončil - pro takové snímky mi zkrátka chybí pochopení...možná to někdy ještě zkusím ze zvědavosti dokoukat, ale moc bych tomu nevěřil. (23.09.2018)

Tri príbehy na tému láska a vzťah v troch rôznych časových obdobiach s úplne diferencovanými generačnými prístupmi a štýlom života. Formálna stránka skvele dokresľuje vytvorený mikrosvet aj vďaka užitiu výrazových prosriedkov s ohľadom na na ich podriadenie časovým rovinám jednotlivých príbehov. Sekvenčnosť a pomalé tempo rozprávania evokujú podstatu myšlienok a krátkych spomienok, často nezatriedene uložených v našich pamätiach. (09.12.2005)

(KDV) (SEMINÁŘ TCHAJWANSKÉHO FILMU VE VESELÍ NAD MORAVOU) V roce 1983 Hou Hsiao-hsien režíroval příspěvek do povídkového filmu, který byl poté nazván dle jeho části, a to NOSIČ REKLAMY. O 22 let později se vrátil ke konceptu povídkového snímku, ale tentokrát zrežíroval všechny "kapitoly" sám. Nabízí se tak nejenom srovnání TŘECH ČASŮ a NOSIČE REKLAMY, ale zároveň i pohled na to, nakolik se posunul - pokud vůbec - jeho rukopis.Tři příběhy, které se odehrávají ve třech dobách (1911, 1966, 2005), spojuje společné téma lásky, jež má svá dobová a společenská specifika. Máme zde tedy odklon od akcentování ekonomické problematiky a jejího dopadu na (mezi)lidské vztahy, což bylo charakteristické pro tzv. Tchajwanskou novou vlnu a Tchajwan 80. let, směrem k nadčasovějšímu a univerzálnějšímu tématu relace malých a velkých dějin. I přes větší tematickou přístupnost, ačkoliv jsou na diváka kladeny nároky na základní obeznámenost s hybnými silami v dějinách Tchajwanu, se ale nevzdává formální náročnosti, kdy osloví především cinefily. Nemapuje se totiž jenom historie skutečná, ale zároveň i ta kinematografická, kdy první povídka (1966) v nechronologicky odvyprávěneném triptychu svou rozvolněností a nápaditou prací s významotvornou hudbou (Rain and tears a Smoke in the Eyes) upomene na podobu snímků 60. let, zatímco v druhé dekádě 20. století (1911) užívá mezititulků a velkých celků, aby se na konec (2005) kamera odpoutala, postavy ke komunikaci používaly moderní technologie (mobilní telefony, počítače ad.) a užívalo se realistického svícení, na které se upozorňuje. Ve výsledku jsou TŘI ČASY divácky přístupnější a koherentnější než NOSIČ REKLAMY, navíc opětovně potvrzují, že Hou Hsia-hsien vypráví filmem o filmu a vývoji filmových forem. (10.04.2011)

Veškeré mé dojmy z příjemné první povídky a z formálně zajímavé a obrazově nádherné druhé pohřbila naprosto zbytečná poslední, u které jsem měla spoustu času přemýšlet o úplně jiných věcech. Vlastně jsou "Tři časy" typickým dokladem toho, proč nemám ráda povídkové filmy: v celku nesoudržné, kvalitativně nevyrovnané příběhy, v detailech silné, ale jako neobstojí. (13.03.2011)