Let číslo 93

Řečeno koncentrovaně: Paul Greengrass a jediná logická reakce na donedávna tabuizované téma – zachovat si odstup, nesoudit, nehodnotit a předkládat pokud možno ověřená fakta. Je-li filmař silný v kramflecích a disponuje-li skvěle zvládnutými zbraněmi jako je ruční kamera a civilně hrající ansámbl bez hvězd, pak výsledek nemůže být jiný než naprosto sugestivní, mrazivý, strhující. Přesně takový je i United 93. Nijak diváka nešetří redukcemi, vtahuje ho všemi technickými prostředky do středu dění, prezentuje události s mrazivou autenticitou a vypravěčským odstupem. Jenže samo podání je doslova požírající a zaujetí dějem, neodbytný pocit nevykonstruovanosti, absence klasických dějových schémat, to všechno vytváří podhoubí pro silný až otřesný divácký zážitek. Na jeho konci není moralizování, neotřesitelné ujištění, že dobro lze vymezit od zla, že hranice je pevná a její překročení bude potrestáno. Na konci je zjištění, že oběti i vrazi jsou stále a jen lidmi. Nejmrazivějším momentem celého filmu tak pro mě byla modlitba těsně před neodvratnou katastrofou. Na palubě Greengrassova letu 93 se v té chvíli zhmotnila veškerá bizarnost a absurdita současného světa. Hodnota takového snímku milionkrát přesahuje prefabrikovaná poselství o skutečných hrdinech, protože divákovi nabízí intenzivní prožitek bez našeptávání. Je jen na vás, jak jej vyhodnotíte. (28.08.2006)

Šlo to natočit dvěma způsoby. Buď jako hyperpatetickou hrůzu vidící za každým Arabem teroristu a v každém Američanu patriota ochotného zemřít pro vlast; a nebo takhle. Paul Greengrass se nezaobírá žádnými motivy, které vedly teroristy k činu, ale zachycuje je pouze jako lidi, kteří jdou sveřepě za svým cílem a na cestující naopak nahlíží jako na skupinu lidí, kteří v extrémní situaci dokázali provést jediný radikálně-zoufalý čin vzdoru. To vše v real-timeovém provedení, které se z dispečinku posléze přenese na palubu letadla a přes ruční kameru zachycuje bezprostřední dění, nezaobírá se vytvářením psychologie, vztahů či rychlých vazeb. Právě díky tomu pak působí celý film mnohem uvěřitelněji, syrověji a závěrečných 10 minut se navěky zapíše do dějin filmu! Pro toho, kdo umí soucítit s obyčejným lidským osudem je tento film maximální možnou oslavou civilního hrdinství. Kdo hledá teorie, politiku a společenskou kritiku, nech si počká na WTC Olivera Stonea (13.06.2006)

Strhující, intenzivní, kolosální, ve svém druhu jedinečný dílo. Paul Greengrass posouvá hranici filmového umění. Nikdy mi takhle neběhal mráz po celém těle během celého filmu. V posledních minutách se mi snad na okamžik zastavilo srdce. Dílo, které dokáže na diváka mít stejně zdrcující dopad i na druhé, třetí, čtvrté, páté ... zhlédnutí a neztratí svou působivost. Mistrovský epilaf. (02.11.2011)

Venované obetiam útokov z 11.9.2001. Let č. 93 je nepochybne výborný film, ktorým Paul Greengras stiera hranicu medzi hraným filmom a dokumentom. A hoci si na dokumentárnu formu nijak obzvlášť nepotrpím, musím uznať, že lepšie túto tému spracovať zrejme nešlo a takmer každá scéna je ukážkou režisérskeho umu. To, že veľkú časť sily Let u divákov čerpá výhradne zo skutočných udalostí je pochopiteľné a úplne tomu rozumiem, lenže hoci je záver dokonalou bodkou a drvivým útokom na divákove zmysly, scény z prostredia letiska zaberajúce značný čas ma nedokázali vtiahnuť až tak intenzívne ako dianie v lietadle. Možno na druhý krát... (17.06.2010)

Již od počátku filmu mi byla velká zima, klepala jsem se a srdce mi usilovně tlouklo. Oči jsem měla jakoby přimrazené k obrazovce a s hrůzným údivem jsem sledovala celý děj. Tak neuvěřitelně sugestivní a autentické, že se mi každý očekávaný okamžik silně zarýval pod kůži. Když jsem si již od úvodu představila, co je všechny čeká, kdyby jen věděli, co za tragédii, cítila jsem po těle neklid a byla jsem svírána úzkostí. My víme, o co jde, a právě o to trýznivější je prožívání celého filmu. Samotný "akt" únosců v letadle nastane zhruba až po polovině filmu, ale o to tísnivějšími a neúnosnějšími se stávají chvíle, které mu předcházejí. To destruktivní napětí a čekání. Oni to však nevěděli. Nikdo z nich, neměli ponětí, co se děje a proč. Ti, v řídících střediscích, unesení pasažéři všech čtyř letadel, ani celý americký národ. Jen mne, opravdu velmi mírně, zklamal příliš useklý závěr. Mohl být prodloužen ještě o pár scén z řídícího střediska. Při popisování dráhy jednotlivých letadel, kdy oznamovali, že letí moc nízko, blíží se k New Yorku, pak se ztratil z mapy, a poté byla vidět jedna dýmících věží WTC, všichni byli naprosto šokováni, a hrobově potichu, aniž by tušili, že to je jen začátek a zároveň konec všeho, mi skutečně tuhla krev v žilách. Od té doby bude, nejspíš nejen pro USA, ale i pro celý svět, 11. září navždy ve znamení smutku a vzpomínkách na největší tragédii v novodobých dějinách. Tehdy, 11.9.2001 nešlo "jen" o teroristický útok, ale o cílený šílený plán, s úmyslem zničit a zasáhnout Ameriku do samotného srdce. Nalomili její pocit moci a neporazitelnosti. Nezaútočili jen na lidi, ale na celý stát. Kvůli náboženství či politice, nevím, na toto rozhodně odborník nejsem, s ničivými důsledky však pro celý lid a tikající hrozbou pro všechny. Tento čin překročil jisté hranice, o kterých nejspíš do té doby neměl nikdo potuchy, že je něčeho takového někdo schopen. Terorismus byl, je, a bude. 11. zářím se však začíná psát zcela nová kapitola a rozpoutává nová válka. Co bude dál? Kde zaútočí příště a na koho? (12.09.2010)