Berlínské spiknutí

Jaký má smysl natáčet v současnosti film jako ze čtyřicátých let? Kromě potřeby dokázat si, že na to mám? Soderbergh dokonale napodobuje styl amerických filmů z poválečného období, ale jaksi ignoruje skutečnost, že styl není všechno. Natočil si svůj vlastní užvaněný film-noir, zasazený do rozbombardovaného Berlína a (nejenom) plakátem připomínající Casablancu. Hlavním problémem Berlínského spiknutí je jeho obrovská zahleděnost do sebe. Ani herecká účast tří současných hvězd a brilantní stylistická stránka nedokáže zamaskovat samoúčelnost celého počinu. Blanchettová, Maguire, Clooney – prostor pro vyprávění postupně dostanou všichni tři, nejde však o pohled na tutéž událost ze tří různých úhlů. Každý z nich obohacuje příběh informacemi, které ten druhý (třetí) znát nemohl. Bohužel, výsledná mozaika není moc zajímavá a žalostně ji chybí silnější pointa. Zamotaný děj nenabízí krom brzkého odstranění jednoho z hrdinů žádné překvapení a záhy se zvrtne ve zdánlivě nekonečnou sérii nijak objevných dialogů. Tajuplně ponurá atmosféra filmu-noir není příliš hmatatelná a do děje ji nevnáší ani George Clooney, jenž prostě není obdařený podobným šarmem jako takový Humphrey Bogart. Mrzí mě, že jde ve výsledku o film bez chuti. Mrzí mě to kvůli Soderberghově kameře, Soderberghovu střihu (v obou případech je v titulcích uveden pod pseudonymem) a především kvůli Cate Blanchettové. Její uhrančivý pohled, chladnost a smyslnost, ji společně s ohromným talentem pro charakterní herectví staví na úroveň Lauren Bacallové, Ingrid Bergmanové nebo Avy Gardnerové. 60% Zajímavé komentáře: Damiel, elle, Sofia (27.01.2008)

Soderbergh byl vždycky experimentátor a ani u Berlínského spiknutí to není výjimka. Tentokrát se snaží vrátit se o pár desítek let. Jak v příběhu tak i ve stylizaci filmu. Ocitáme se v poválečném Berlíně a Soderbergh nám ho ukazuje na černobílém materiálu, místy v přeexponovaných záběrech, místy s extrémními nadhledy a podhledy kamery. I při vykreslování prostředí kombinuje mnoho prvků: zadní projekce, dokreslování scén, kulisovost některých míst (podpořená i nasvícením scény). A nevyhneme se i zjevné inspiraci německým poválečným filmem. Střihově spojuje záběry někdy až rušivě, někdy pomocí stíraček ale někdy i naprosto současně, rychlým střihem. Taktéž pohyby kamery těží jak ze současných trendů, tak i z minulosti. Statické záběry mísí se švenkováním a přesto nám Steven za chvíli dopřeje steadicamovou jízdu, nebo záběr z ramene jeřábu, který se z extrémního podhledu přesouvá do nadhledu, z detailu na celek. O technických aspektech by šlo mluvit dlouho a dlouho. Věřím, že by to bylo velmi inspirativní, zvlášť, když si to Soderbergh všechno vlastně dělá sám... Anyway, nejsem si jist jestli přepis na dvd dodržel správný poměr stran? Nepřišlo mi, že bych to viděl v 1.66:1. (21.11.2008)

Dobrý Němec JE dobrý film. Možná se tady teď budu trochu brodit proti proudu, ale mně se zkrátka líbil. Ano, je pravda, že zvlášť v úvodní části je citově sterilní jako šedesátiletý eunuch, s přibývajícími minutami ale tato sterilita nepozorovaně ustoupí do pozadí a i díky překrásnému vizuálnímu zpracování se z něj začne linout jakási podmanivá atmosféra 40. let, která vám bude snad každým okamžikem (zvlášť při závěrečné scéně na letišti) připomínat božskou Casablancu. Na co film ale bezpochyby doplácí je nevyrovnanost příběhu. Často nestačíte přecházet mezi tématy a i význam některých souvislostí či dokonce samotných postav vám občas zůstane značně nejasný. Nejhůře je na tom asi George Clooney. Filmem se celou dobu jaksi podivně motá (a dostává do držky) a vy si nejste přesně jisti, jestli je jeho postava opravdu důležitá a nebo je její význam pouze v přítomnosti atraktivního obličeje na plakát. A jelikož je Brian De Palma lepší režisér než Soderbergh a pokud jsem jeho Black Dahlii něco přidal za oživování mého oblíbeného noiru, musím tak udělat i u Dobrého Němce. (28.03.2007)

Scénář: Paul Attanasio .. Poválečné drama ze zničeného Berlína ve vizuálním a stylovém noir odéru jako by vypadlo z oka dávného Třetího muže, který se odehrál v tehdejší zničené Vídni. Newmanův hudební doprovod a černobílá kamera slušně dokreslují atmosféru, kterou doplňuje poctivá výprava, pár dobových záběrů, zadních projekcí a dalších prvků tolik typických pro čtyřicátá léta. Snaha o autenticitu však po pár desítkách minut přichází vniveč, protože příběh prostě nedokáže zaujmout a je jen druhořadou záležitostí. Dokud se tam motá Tobey Maguire, měl jsem co sledovat - jeho postava mi sedla, kolem něj se nastiňuje zápletka, jenže to příjemné (ani on samotný) dlouho nevydrží. Zbylý děj je vyprávěn odtažitě, překombinovaně, postavy jsou povrchní a finále už jen smutnou tečkou, bez jakýchkoliv uvěřitelných emocí. 50%. (17.03.2007)

Ne, Berlínské spiknutí není „klasický film“ á la Casablanca, pouze si ho současné hollywoodské talenty pokusily pro vlastní potěšení oživit. Dneska se jinak hraje, používá se odlišný materiál, rozdílná technika a filmy už zpravidla nepíší relativně anonymní kolektivy scenáristů, z nichž každý umí nejlépe jeden typ scén a společně složí úžasný film. Steven Soderbergh a jeho parta by se mohli snažit všechny tyto aspekty doslovně napodobit, ale neudělali to. ___ Berlínské spiknutí klíčuje současné herce do dobových dokumentárních filmů, zachycujících katastrofální podobu poválečného Berlína. Za mnohem zajímavější ale považuji, jak film vedle přesvětlených exteriérů z původních dokumentárních materiálů nabízí jako střet kontrastně osvětlované interiéry, kde tváře herců vystupují ze tmy a každý prostor je ostrými přechody mezi světlem a stínem tříštěn na fragmenty. To je navíc posíleno řidším využíváním ustavujících záběrů, což jsou velké celky, které divákovi umožňují udělat si na začátku scény přehled o prostoru, kde se odehrává. Jde o osvěžující moderní přístup, jak vyřešit problém s proměnou materiálů, a přitom posílit atmosféru nejistého světa asociujícího filmy nazývané noirové – což byly často zároveň filmy založené na lehkém rozbíjení klasického vyprávění. Uvědomělé odkazy ke Casablance (výjezdní doložky, závěr u letadla) nebo Zahraniční aféře (americký voják a tajemná žena v Berlíně) mají jen mást, což pro současného diváka, zvyklého na mnohem sevřenější a rytmizovanější vyprávění, může být samozřejmě iritující. Z jeho pohledu se ve filmu vlastně nic neděje (Cloooney např. jen chodí po Berlíně, ptá se různých lidí na různé věci a občas mu dá někdo přes hubu…). Všechno dění „nyní“ tak má jen odhalovat dění „dřív“ a pointa v tom, že Berlínské spiknutí chce nebýt tzv. dobře vyprávěný hollywoodský film, nýbrž nabourávat zavedené s podobnou rozkoší jako ony dávné (často béčkové) noiry. Tomu ostatně napovídají i herecké volby zúčastněných, kteří pečlivě udržují moderní styl a ačkoli by evidentně dokázali hrát „dobově“, okázale si pouze hrají na „jiné hraní“. Co je esteticky zábavnější? Kopírovat dávnou éru, nebo ji potměšile parafrázovat? Filmová forma Berlínského spiknutí reprezentuje druhou možnost, a tak pokud na hru/podraz přistoupíte, musíte se snažit a přizpůsobovat jí navyklé divácké vzorce. Dost možná je to podnětnější než prskat, že takhle se to přece dělat nemá. Možná nemá. Ale v tom je ten vtip. [2007] (03.10.2015)